Hlavní obsah

Americká písničkářka Suzanne Vega: Poslední dobou hodně myslím na Havla

Jednou z hvězd uplynulého slovenského festivalu Pohoda byla americká písničkářka Suzanne Vega, autorka hitů Luka, Caramel či Tom’s Diner. Vzpomínala na Loua Reeda, Václava Havla a na pódium si pozvala houslistu a zpěváka Čechomoru Karla Holase. Pro novináře si vyhradila pár minut ze svého náročného programu.

Foto: Tomáš Tkáčik/Festival Pohoda
Článek

Jednou jste řekla, že by lidé měli být tím, čím jsou, a nesnažit se být někým jiným. Kdo po těch mnoha letech v hudební branži jste, Suzanne Vega?

Jsem stále ten stejný člověk, jakým jsem byla na začátku. Byla jsem dívka, která neznala svého otce a stále tápala v tom, kdo je. Nebyla jsem Portoričanka, ale nebyla jsem ani bílá. Tak jsem si svou identitu vytvořila sama, byla to docela zábava. Cítila jsem se velmi svobodně. A to trvá stále.

Přátelský vztah vás pojil s prezidentem Václavem Havlem. Myslíte na něj ještě někdy?

Myslím na něj často. Zejména v těchto dnech. Jeho odkazem byla láska. Vždycky mě ohromovalo, jak se vypořádával se životem, světem okolo i celou tou hořkostí, čím trpěl, a přesto dokázal vést svou zemi. Věnovala jsem mu jednu písničku, Horizon se jmenuje. Její text stále považuji za velmi důležitý.

K novince Poslední vlak z Mariupolu si americká písničkářka Suzanne Vega přizvala Karla Holase z ČechomoruVideo: Kateřina Farná, Novinky

Vaše skladby jsou spíš intimnějšími výpověďmi. Když je hrajete na velkých pódiích, máte s tím vnitřní nesoulad?

Některé písničky jsou intimní, jiné znají všichni a společně je zpívají se mnou. Je jedno, jestli vystupuji pro jednoho člověka, nebo pro třicet tisíc lidí. Stále se mě to spojení s fanoušky dotýká. Jsme právě na začátku našeho turné, Pohoda je naše druhá zastávka. Mám radost, že jsme zase zpátky na scéně.

Jste skladatelka a autorka textů. Jak vnímáte nástup umělé inteligence, o které se čím dál hlasitěji mluví jako o možné hrozbě pro autory všeho druhu?

Trochu mě mate to bezbřehé nadšení, stejně jako míra strachu ohledně umělé inteligence. Poezie a psaní písniček jsou velmi osobní záležitost, stejně jako otisky prstů, takže jestli se mě ptáte, zda se bojím, že přijdu o své otisky prstů, tak se nebojím.

Nemyslím si, že umělá inteligence nahradí lidi. Vždycky můžeme vypnout zdroj, můžeme ten systém odstranit, ale nemůžeme odstranit lidskou duši. Vůbec nemám strach z toho, že by umělá inteligence začala psát písničky místo mě, pro mě. To se nestane.

Foto: Kateřina Farná, Právo

Newyorská písničkářka Suzanne Vega podepisuje své desky.

Dnes je trendem znít jako někdo známý, kopírovat ho. Není to podle vás znakem ztráty originality a autenticity?

Když jsem byla mladá, chtěla jsem znít jako zpěvačka Astrud Gilberto, která nedávno zemřela. Měla překrásný hlas. Nechtěla jsem jí ho ukrást, ale napodobovala jsem ji. Neměla vibrato, její frázování bylo až dětsky jednoduché. Ale jak jednou řekl David Bowie: Přeceňují se hlavně dvě věci. Upřímnost a originalita.

Tenkrát jsem si pomyslela, že to je ale přesně to jediné, co vlastně v tom umění kromě špetky talentu mám. Takže někteří si cení originality, jiní kradou, co ukrást dovedou.

Ráda zkoušíte nové věci, nebo se raději držíte osvědčeného receptu zpěv a kytara?

Vtipné je, že stále dělám trošku bláznivé věci. Když jsem vydala singl Blood Makes Noise (v roce 1992, pozn. red.), všichni kolem vyšilovali, že dělám něco jako Nine Inch Nails. Cítím v sobě velkou míru svobody v tom, co všechno můžu dělat. Třeba citovat hit Candy Shop od rapera 50Centa.

Odkud berete inspiraci vy?

Ze tří hlavních proudů, z toho, co znám, co vidím a co si představuji ve své fantazii. Všechny mé písně vycházejí z mého vnitřního světa i ze života kolem mě. Ráda beru posluchače jinam, ale nepodávám zprávu o stavu světa jako vy, novináři. Nové písně ovlivnily pandemie v New Yorku i válka na Ukrajině. Tak vznikl Poslední vlak z Mariupolu.

Jaký je za tou písničkou příběh?

Když válka loni začala, americké televize ji pokrývaly ve velkém. Byla to zpráva číslo jedna. Když jsem viděla záběry z Mariupolu, zasáhlo mě, jak lidé utíkají ze své rodné země ve vlacích. Především ženy s dětmi se snažily nacpat do těch vagónů a odjet za každou cenu.

Název toho města mi paradoxně krásně zněl. Měla jsem v hlavě apokalyptický obraz, kdy se do posledního vlaku chtějí všichni dostat, než přijdou cizí vojáci. A tehdy mě zaujal článek v New York Times, ve kterém mluvili místní o tom, že se tam dějí tak strašné věci, že i sám bůh to město opustil. Tohle je nakonec můj poslední verš.

Související témata:
Suzanne Vega

Související články

Výběr článků

Načítám