„Vůbec netuším, jakej song teď zahrajeme, ale jsem si jistej, že to bude absolutně skvělý,“ říká zpěvák Pelle Almqvist. Je jedna hodina odpoledne, jeho kapela Hives sytí desítky tisíc lidí hlasitým rokenrolem a ta slova zní jako proroctví prvního dne Glastonbury. Festival otevřel brány s příchodem letního slunovratu už ve středu, hlavní část programu začala v pátek. Člověk si může pečlivě naplánovat soupis hudebníků, které musí vidět, ve výsledku je ale tak trochu jedno, kam ho festivalové dění zavane.
Na loukách farmáře Michaela Eavise situovaných u vesnice Pilton vyroste každým rokem město velikosti větší Plzně. Letos se do glastonburského údolí sjelo na 220 000 lidí. Stojí zde kolem stovky pódií, během pěti dní na nich zahraje přes 1 000 kapel a DJů.
Depeche Mode naživo jsou opět strhující, smířila je smrt, dočkali se chvály |
Kromě prvotřídního programu je Glastonbury slavné i díky fotkám lidí, kteří zapadli do kaluží, případně se v bahně rovnou koupou. Jsou odhodláni si hudbu užít navzdory „britskému“ počasí. Letos ale návštěvníci nechali holiny opět ve stanech. Na louky uprostřed hrabství Somerset od rána praží sluce, obloha se zatáhne, až když kolem čtvrté hraje Billy Nonates. Její písně mají podobně chladivý a zklidňující efekt.
„Nechápu, proč pořád někam utíkáš, když tam vždycky najdeš jenom sám sebe,“ zpívá třiatřicetiletá zpěvačka, multiinstrumentalistka a skladatelka. Stojí sama uprostřed prázdného pódia. Všechnu hudbu si skládá a nahrává sama, na koncertech má ale v ruce jen mikrofon a písně pouští z předtáčky. Tělo si nekryje ani kytarou, publiku čelí „nahá“, tančí a přednáší surové písně z letošního alba Cacti.
Na Glastonbury je možné sledovat, jak umělci rostou. Coldplay nebo Ed Sheeran zde roky hráli na malých a často improvizovaných pódií, během let se vypracovali až k hlavnímu slotu Pyramidy. Billy Nomates loni vystoupila v malém stanu Leftfield pro pár stovek lidí, letos jí na hodinu patří scéna Park situovaná v úpatí kopce a jde o jeden z nejintenzivnějších zážitků pátečního odpoledne. Na překvapení ale Glastonury chudé není.
Když pořadatelé před dvěma měsíci zveřejnili program, v soupisce hlavního pódia Pyramid Stage byla napsána kapela jménem The Churnups. Vzhledem k tomu, že žádný takový soubor neexistuje, fanoušci začali ihned spekulovat, o koho jde. Festival má v programu každým rokem několik prázdných míst, jména pořadatelé zveřejňují pár hodin před začátkem. Dohadování nad tím, kdo vlastně vystoupí, patří k místním tradicím.
Nově založený účet na Twitteru naznačoval, že by The Churnups mohli být Foo Fighters, spekulovalo se také o Red Hot Chilli Peppers, Blur, Pulp nebo Spice Girls. Jasno je až odpoledne. Na louce nad Pyramidou stojí přes 120 tisíc lidí a Foo Fighters hrají průřez repertoárem. Dav zpívá i vysoko na kopci, pod pódiem všichni tančí.
GLOSA: Metronome napravil dojem a roztančil se díky Zaz a Moderat |
O pár hodin později zde hrají sheffieldští Artcic Monkeys, hlavní hvězdy pátečního večera. Glastonburský lid má všechny jejich riffy a texty vpité pod kůži, písně pěje slovo od slova. Nad davem žhnou světlice a dýmovnice. Hlavní čas na Pyramidě bývá pro hudebníky vrcholem kariéry, Elton John tu v neděli odehraje svůj údajně poslední koncert. Frontman Alex Turner ale působí, jako by mu to bylo jedno. Svou roli rockového bonvivána sehrává dokonale. Energii davu nechá rozpouštět v pomalejších písních, hity hraje na konci setu a spíš z nutnosti. Zaznít musí a dav na ně slyší. Magické momenty se ale na farmě odehrávají jinde a spíš náhodou.
V pátek to předvedli veteráni britského indie rocku Lightning Seeds a jejich „fotbalová“ hymna Three Lions, nebo The Raconteurs, kteří zahráli akustickou verzi It Must Be Love původně od Madness. V takových momentech atmosféra festivalu připomíná dění na exponovaném sportovním utkání. V Británii je hudba tak trochu sportem a je vlastně trochu jedno, na kterém „zápase“ se člověk zrovna ocitne.
