Dělá to, co ji baví. Kromě běžných vystoupení si užívá hostování ve skupině Laura a její tygři, s níž kdysi začínala.
Playback používá zásadně jen tehdy, když je to z technických důvodů nezbytně nutné. Ne nadarmo tvrdí znalci českého popu, že nejlepší českou zpěvačkou není ani Bára Basiková, ani Lucie Bílá, ale Ilona Csáková.
Opravdu, nikdo jiný nedovede ječet tak, že překřičí Lauřinu sekci dechových nástrojů, a naopak nikdo jiný nedovede nasadit tak hladivé sametové barvy. Lidé vnímají zpěváky přes jejich písně. Ale co když je jejich svět někde jinde?
* V poslední době o vás nebylo moc slyšet. Spekulovalo se i o mateřské dovolené...
Fakt? Já to, jestli se o mně píše nebo ne, moc nevnímám. Vnímám hlavně práci a té je pořád hodně. Ne-li dokonce víc než dřív. Pořád někde krákorám.
* Říká se, že hodně z toho, co děláte, je charita.
To je věc, kterou dělá většina lidí v naší branži, jen o tom nemluvíme.
* Možná je to škoda. Hvězdy bývají příkladem pro ostatní.
Odhaduji, že třeba já osobně dělám v rámci různých charitativních akcí ročně takových koncertů dvacet i víc. Jen za benzin nebo naftu do auta. Jsem v tom však trochu opatrná. Musím si být jistá, že se to opravdu dostane k těm potřebným, pro něž je to určeno. Ale to je jen jedna část. Jsou to taky letní tábory, dětské domovy, aukce ve prospěch nějakých prospěšných organizací, koncerty pro zoo.
* Pro lidi i pro zvířata?
Určitě. Moje představa charity je komplexní. Netýká se jen lidí, ale všeho, co považuji na světě za důležité a co potřebuje pomoci. Lidí i přírody. Já jsem třeba adoptovala čápa. V každém kraji jsou organizace, které se starají o zraněná nebo jinak postižená zvířata. Dávají je dohromady a pak je buď znovu pouštějí do volné přírody, nebo když už to nejde, tak se o ně doživotně starají. A protože nejsou státem dotované, hledají pořád někoho, kdo by na ně přispěl. No a já si vybrala čápa.
* A lidé?
Jsem patronkou milovického ústavu sociální péče. Oni jsou závislí na tom, co jim dá stát, ale to je tak málo, že shánějí peníze, kde se dá. Takže když se dělají různé akce - prezentace, narozeniny, svátky, tak se tam s nimi jezdím vyřádit. Tančím, zpívám...
* Jak jste se k tomu dostala?
To je moc hezký příběh. Jednou mi volala ošetřovatelka z toho ústavu. Jejich klient - teď už se neříká pacient, ale klient Davídek, chytrý, milý mladý člověk, má těžkou mozkovou obrnu. Nemůže mluvit, je to vlastně vězeň ve svém vlastním těle. V ústavu mu dokonce udělali speciální zařízení, aby mohl přes počítač komunikovat se světem. David je mým fanouškem, má rád moje písničky a oni mu chtěli k narozeninám splnit přání. Chtěl se se mnou setkat. Tehdy se ještě hrála Kleopatra, tak jsem pro něj a ošetřovatele zajistila lístky. Pak ještě další a další. Začali jsme si psát e-maily, potom jsem za ním několikrát přijela, a když jsem pochopila, co vlastně ten ústav je a co znamená, nabídla jsem panu řediteli spolupráci.
* V čem spočívá?
Stala jsem se patronkou ústavu. Kromě toho, že tam za nimi často jezdím, jsem jim nápomocná hlavně svým obličejem a jménem. Však víte, jak to v dnešní době chodí. Takže jsem jakousi garancí, když ústav jedná se sponzory, jsem vlastně jeho tváří, značkou.
* Tak to to jednou, až půjdete na pomyslný druhý břeh, budete mít dobré.
Ale ne. Nedělám si žádné modré čárky nebo obdélníčky, které bych tam u brány ukázala. Nejsem na to pyšná, nejsem na to hrdá, je to prostě moje potřeba a dělám to ráda. Nemohla bych bez toho být. Fakt.
* Zajímáte se o věci "mezi nebem a zemí". Jak jste se k tomu dostala?
Já bych se k tomu nikdy nedostala, kdyby mě to odjakživa nepronásledovalo. Kdybyste se zeptal členů Laury, jak mi kdysi říkali, tak by vám řekli, že nejdřív Tornádo Lou a potom Čarodějnice.
* Takže oni vám to nakonec vsugerovali.
Právě že vůbec ne! To bylo na základě toho, že jsem se začala zajímat o všelijaké zvláštní souvislosti a začala jsem o tom číst všechno, co se dalo.
* Před revolucí? A co?
Jonáš, Křižovatky života. To mě hodně ovlivnilo. Stala jsem se vegetariánkou, začala pít různé čajíčky a zajímat se nejdřív o byliny a pak i o čínskou medicínu. Samozřejmě, dneska vám řeknu, že povrchně.
* No to z vás musela mít kapela radost.
Potom jsem se začala postupně seznamovat s různými ezoteriky, psychotroniky a lidovými léčiteli. Začala jsem se učit masáže, akupresurní body a taky meditace. To mi bylo sedmnáct. A začala jsem to aplikovat i v kapele. Odtud ta přezdívka.
* Chudáci! Vidím otrlé muzikanty, kteří se trmácejí od štace ke štaci, a nejmladší z nich je nutí pít léčivé čaje.
Víte, jak jsem jim pomáhala, jak jsem je zbavovala třeba migrén nebo bolestí v zádech a v kolenou?
* Jak to bylo dál?
Já měla v životě různá období. Byla to období duchovní i materiální, takové sinusoidy, jako má každý lidský život. Ale tak zhruba před dvěma roky to vzalo nové tempo a nový směr. Přestal to být amatérismus. Seznámila jsem se se svou dnešní guru, chodím do ezotericko-spirituální školy... ale aby sis nemyslel, to jsou spíš "bylinkářské" věci, žádné kouzlo vúdú z Haiti.
* To je velký záběr různých učení a nauk. Čemu z toho dáváte přednost?
Čínské a vůbec orientální medicíně. To je opravdu běh na dlouhou trať. Já se hlavně učím su-jok. Je to moderní terapie, která pochází z korejsko-čínsko-egyptského učení, které vychází z energetických drah v lidském těle, meridianů. Nejčastěji se diagnostikuje pomocí takových zvláštních hůlek z dlaní, ale jde to i z jiných částí těla, třeba z kůže, ucha nebo podobně. Ale to je na dlouhé povídání. A vůbec mě zajímá přenos energie nebo vciťování. A taky kameny.
* U zpěvačky bych čekal spíše Valící se kameny.
Bez legrace, i pro mě je to zvláštní. Nikdy jsem netušila, že mě kameny budou zajímat. Před lety jsem si o nich povídala se Zuzanou Michnovou, která jimi bývala celá ověnčená, bylo to zajímavé a líbilo se mi to, ale zase až tak moc mě to nebralo. A najednou mě to před rokem oslovilo. Věřím tomu, že si vlastně všechno neseš celý život. Akorát to člověk neumí z toho svého podvědomí vydolovat na povrch, jakoby ztratíš paměť. Tu a tam to třeba i vyvře samo. Já třeba říkám, že jsem ke kamenům nikdy neinklinovala. Ale pak si najednou vzpomenu na dětství a dojde mi, že jsem chtěla být nejen letuškou nebo prodavačkou, ale třeba taky archeoložkou, a vůbec mi dojde, že mě kameny zajímaly, i když v té dětské formě úhlu pohledu.
* Zdá se, že naslouchání dětství je pro vás dost důležité.
Je škoda, že lidi nedovedou naslouchat svým tehdejším zájmům. Nebo k tomu nemají odvahu. Když člověk tápe a hledá se - a to se v životě nejednou stává - tak by se měl rozpomenout na dětství, na to, co ho tehdy interesovalo. Byla to hodně velká šíře zájmů, ale vždycky mezi nimi najde nějaký signál, kudy dál jít. Musíte se ale vrátit přes všechna ta období, kdy jste to v sobě potlačoval a destruoval. Tím, jak to v sobě celý život gumujete, ztrácíte cíle, které se vám v dětství začaly rýsovat.
* Co pro vás znamená "mít cíl"?
Když se na ulici zeptáte "Máte nějaké cíle?", tak vám lidi maximálně řeknou, že pracovat, uživit rodinu, prostě jmenují věci existenčního charakteru, pudu sebezáchovy. Ty jsou samozřejmě důležité, ale je ještě jeden okruh cílů, a to jsou ty cíle, které uspokojují vaši duši, které máte sám pro sebe. Nemusí to být žádné zápisy do Guinnessovy knihy rekordů, může to být třeba jen vypěstovat rajčata na zahrádce. A až ho dosáhnete, tak si dáte další laťku. Každý cíl je jen jako rukavice, kterou jste sám sobě hodil. A všechny ty věci najdete tam někde na dně, v dětství.
 |
 Ilona Csáková a Jarek Šimek na fotografii ze studia z natáčení písničky k charitativní dětské show. |
 Ilona Csáková |
 Ilona Csáková |
 Ilona Csáková se sestrou Veronikou a neteří Natálií |
