Nickelback by se dali připodobnit k západní verzi našich Kabátů. Kritici z nich příliš unešení nejsou, prý všechny desky točí dle stále stejného mustru, ale přesto prodávají milióny desek (viz neuvěřitelných 15 miliónů prodaných kusů "All The Right Reasons"). Vlastně se jim nelze příliš divit - dokud se všechna kola v mašině točí, proč je měnit? Můžeme jim vyčítat určitou vypočítavost, repetitivnost a nedostatek invence, ale přiznejme si - neudělali bychom na jejich místě to samé?

Tak jako se každé jídlo jednoho dne přejí, podobně je to s hudebními postupy. Jak asi vypadá příprava nového alba u kanadské čtyřky? Asi bychom nenatočili zajímavý film o albu. Od dob třetí placky "Silver Side Up" z roku 2001 s megahitem "How You Remind Me" najdeme na každé desce její stále slabší a popovější kopii ("Someday", "Photograph", "Gotta Be Somebody" a aktuálně dosud nejhorší "When We Stand Together"). K tomu přidáme několik tvrdších kousků s navzájem se vykrádajícími riffy ("Bottoms Up", "Everything I Do"), aby posluchač věděl, že jsme stále ještě dost drsní hoši a na koncert nám dorazil houf rockerů. Přitom bychom zároveň svá křehká srdíčka rozdali, a proto nesmíme zapomenout jako vždycky přidat dvě tři balady, ať mají rádia co hrát a koupí si nás i holky ("Lullaby", "Trying Not To Love You"). A šup do lisovny.

Nejsympatičtější bývala kapela v minulých letech, kde se snažila výše zmíněný recept dokořenit skladbou, která byla úplně jiná než ostatní a přesto nepůsobila nepatřičntě. Pro připomenutí - na "All The Right Reasons" to byla "Rockstar", na "Dark Horse" zase "This Afternoon". Spolu se zajímavými a vtipnými videoklipy se tyhle songy řadily mezi to nejlepší, co parta kolem Chada Kroegera za šestnáct let existence stvořila. V případě "Here And Now" se však milého překvapení nedočkáme a to je třeba v hodnocení odrazit.

Na trh se tak dostává poměrně slušná, ale nikterak originální či novátorská deska, která sice fanoušky na další dva roky pravděpodobně uspokojí, nové ale nejspíš nezíská. Přesto ale nezapomínejme na jeden fakt. V době, kdy Linkin Park skládají poctu Public Enemy, zpěvák z The Rasmus vydává elektronická alba, rapper Lil Wayne zase ta rocková a sám ďábel Marilyn Manson se plácá na suchu jako leklá ryba, je příjemné poslouchat klasickou, přímočarou nahrávku (pořád ještě) rockové kapely. Tentokrát tedy za sedm.