Ještě než se ale onen velký styl vůbec začal, došlo i na styl o něco menší. Team si ze Slovenska přivezl předskokana - kapelu Horská Chata. Nutno říct, že díky organizaci předávání akreditací jsem neměl možnost vidět kompletní vystoupení téhle rockové party. Ovšem z toho, co jsem ve výsledku slyšel, jsem ani nijak zvlášť nelitoval. Jejich hudba spadala do průměru a hlavně měli hodně špatný zvuk doháněný hlasitostí.

Po jejich odchodu a krátké pauze se už ale začaly na pódiu dít věci. První tóny výborného intra, první světelné efekty a halu protnuly laserové paprsky ve stylu Pink Floyd. V tu chvíli bylo jasné, že Team neveze jen tak obyčejnou výpravu, ale show, která překoná leckterou světovou hvězdu. Kapela ještě chvíli lidi mírně napínala a nechávala je vychutnávat si světelné kouzlení a pak už spustila to hlavní - svoje písničky. Ani v tom nijak neváhala a rovnou na zahřátí pánové spustili "Mám na teba chuť". Hned na začátek tak rozezpívali celou halu.

Za třicet let Team sesbíral už slušnou řádku hitů, ovšem kdo čekal, že bude hrát pouze a jen ty, ten se mýlil. Samozřejmě páteř koncertu byla věnovaná hlavně jim, ale mezi ně byly včleněné méně známé věci jako třeba "Ako láva", "Starý zákon", "Miesto, kde spávajú vtáci" nebo třeba výborná záležitost "Pieseň pre nesmelých" věnovaná šestému členu kapely Milanu Dočekalovi, který se nemohl ze zdravotních důvodů turné zúčastnit.

Atmosféra v hale byla už od počátku poměrně bouřlivá. Koneckonců zhruba čtrnáct tisíc návštěvníků dokáže udělat své a ti, kteří přišli na Team, daleko předčili publikum, které jsem měl možnost vidět v této hale na koncertech daleko zvučnějších jmen. Platilo to obzvlášť od chvíle, kdy začala kapela zahušťovat setlist hity jako "Slovník cudzích slov" nebo "Nároční", u které poprvé stála celá O2 arena na nohou. Tedy poprvé; přesněji řečeno podruhé. Už chvilku předtím totiž zvedl lidi ze sedadel Paľo Habera, který si poručil od publika mexickou vlnu, která oběhla halu tam a zpět. Lídr skupiny si vůbec s publikem dost povídal. Zažertoval si na téma výsledků hokejového mistrovství světa a naopak jemu se dostalo i menšího šoku. Udělal si mezi lidmi malou anketu, kdo byl kdy poprvé na jejich koncertě. Těch, kdo byl už v osmdesátých letech, bylo minimum, více diváků "debutovalo" v devadesátých letech a samozřejmě i po roce 2000, nicméně snad největší les rukou se zvedl, když se Habera zeptal, kdo je na Teamu vůbec poprvé. Už to tak vypadá, že v našich končinách musí interpret skončit, aby dostal lidi na svůj koncert.

Kdo by ale toto nevěděl, rozhodně by nic nepoznal. Bylo úplně jedno, kolikrát už kdo byl na Teamech; všichni zpívali jak o život. Písničky, jako "Je to vo hviezdach" nebo "Láska necestuj tým vlakom", byly v podstatě sborovou záležitostí, kterou publikum odzpívalo jako jeden muž. S tím samozřejmě eskaloval i ohlas po písničkách. Od určité chvíle už hala, prakticky permanentně stála, tleskala a doslova bouřila. Jen jednou nálada ponděkud posmutněla, když písničkou "Boli sme raz milovaní" Paľo zavzpomínal na tragickou událost hokejistů Jaroslavle, která se dotkla obou národů.

Přes další a další hity "Severanka", "Krátké lásky" nebo "Lietam v tom tiež", řadu vizuálních zážitku odehrávajících se díky laserům nad hlavami diváků, případně i díky projekcím na třech promítacích stěnách za kapelou a samozřejmě přes řadu výborných muzikantských i pěveckých výkonů celé kapely se koncert dostal do samotného finále. To obstarala "Držím ti miesto", po které se kapela rozloučila s publikem, poprvé. Publikum je samozřejmě jen tak nepustilo a Team musel přidat ještě dvě písničky - akusticky "Jeden kabát jedna koža jedna tvár" a hlavně "Reklamu na ticho". Potom už se Habera a spol. definitivně odebrali do zákulisí.

Když jsem viděl atmosféru v O2 areně, myslím, že by měl Team ještě zvážit konec koncertní kariéry. Pokud bylo i v ostatních městech podobně složené publikum, pak si podle vývoje večera tímto turné udělala slovenská skupina spoustu nových skalních fanoušků. Ať to ale dopadne jakkoli, patří Teamu obrovská poklona. Jako jedni z mála dokázali, že i v našich dvou státech je možné udělat koncert, u kterého člověk může žasnout a na který se jen tak nezapomíná.