Petr Janda křtil zpěvník OLYMPIC 60 písní. Při té příležitosti poskytl Sparku rozhovor. Nejprve však na pódiu polil velkou brožovanou publikaci nadupanou notami i přetisky desek a singlů, kterou okomentoval: „Bylo pro nás dost těžké vybrat do zpěvníku šedesát písní. Napsali a natočili jsme jich čtyři sta, možná pět set. Těch písniček je opravdu hodně a nechtěli jsme tam nacpat jenom ty chronicky známé, snažíme se ještě nějakým způsobem ošetřit budoucnost. Zpěvník určitě vyvolá kontroverze, že tam mělo být tohle a tohle ne, ale toho se nelze vyvarovat. Těch šedesát písní je asi čtyři a půl desky, a my jich vydali třiadvacet.“
Jedna známá pecka se však „nevešla“ a Petr Janda se svým rockersky přímočarým komentářem jasně oznamuje, proč tomu nebude jinak ani v budoucnu. „Nebe nad hlavou je písnička ze sedmdesátých let. Vznikla do soutěže Děčínská kotva, myslím, že jsme s ní tenkrát dokonce vyhráli. Má takový dětský text a pro rockery se to nehodí.“ Na druhou stranu v muzikálu Okno mé lásky, kde se mezi dalšími klasikami objeví, mu nevadí. Logicky, nemusí ji tam hrát on sám. „Na náš koncert už ale Nebe nad hlavou nepatří. To by mě museli zabít," zakončil Django.
Zpěvník pokřtil pro někoho možná překvapivý host, Michael Kocáb z PRAŽSKÉHO VÝBĚRU. Logika je skryta v datu narození. Ropotámo reprezentuje druhou generaci rockerů, která na Petra Jandu a spol. navazovala. „Album Želva od skupiny OLYMPIC pro mě bylo před lety opravdovým zjevením,“ řekl na pódiu kmotr Kocáb. „Je pro mě tedy velká čest být kmotrem zpěvníku. Lidé přicházejí a odcházejí a je po nich veta. Hudba je ale věčná, noty jsou věčné. Kdyby už nic jiného, kvůli tomuhle zpěvníku se na OLYMPIC nezapomene.“ Petr Janda pak kompliment vrátil prohlášením, že PRAŽSKÝ VÝBĚR ho inspiroval při skládání: „Tu kapelu jsem vždycky obdivoval. A třeba naše skladby Jako tele na vrata nebo Když ti svítí zelená jsou takové VÝBĚROVSKÉ.“
A my jsme v rozhovoru pro náš hard and heavy časopis vyšli právě z této jeho úvahy.
Petře, přepisuje se do not složitěji rychlá pecka jako „Kanagom“ než ty ostatní? No, normálně, na tom není žádnej problém.
Otázka směřuje k tomu, proč jsi tam nedal víc těch rychlých… Já jsem to ani nekontroloval, jestli je písnička rychlá nebo pomalá. Ale bohužel ty pomalý jsou vždycky známější, no. Nevim proč.
Takže klíč byl, aby lidi měli song v podvědomí? Nechtěli jsme zatěžovat nějakými novinkami. Aby si lidi neříkali, tohleto já tam nechci, tohle si nezazpívám.
Faktem je, že když probíhala Covid pauza, tak ty jsi méně známé olympikoviny zahrál před kamerou. Tak to byla taková nouze. Víš, každej muzikant, kterej to má v krvi jako já, tak mu to prostě to vystupování chybí. S tim se nedá nic dělat, prostě chybí. Si to tam pak nahrazuje všelijak. Třeba i takhle, posílal jsem skoro každej tejden jednu, dvě písničky.
Seš člověk návratů, nebo myslíš pořád na to, co je před tebou? Tak návraty beru, ale není to můj životní styl. Aby mohly být nějaké návraty, musíš něco udělat, aby ses k tomu dopracoval. Já vždycky říkám. Když chceš mít hit, ten hit se neutvoří za den. Musíš hrát písničky, který nejsou hitem, který se třeba hity stanou, nebo taky ne. Ta budoucnost je strašně důležitá, teda to co děláš do budoucna…
Poslední tvoje deska jsou Kaťata z roku 2020. Šlo o takové trošku vykročení jinam. Získali jste nové publikum? Určitě. Lidi na to hodně slyšeli. Dokonce i takový ty rockový rádia na to slyšely, hrály to. No, určitě jo.
Rozkročení OLYMPIKU bylo vždy mezi, dalo by se říci, intelektuálnějšími písničkami, pak těmi zábavnými a rock 'n' rollovými. Jsi výhradní skladatel, vychází to z tvé nátury? Nejspíš. Na to se mě neptej, to bych řekl, že jde mimo mě. Já to nedělám nějak cíleně, dokonce skoro nic neposlouchám. Ani nevím, jestli jsou nějaký nový hity.
Všude je slyšet hodně rap a nebo příšernej pop. Přijde mi, že rocková muzika trpí, nebo je vyčerpaná. To nevím, já prostě intuitivně skládám. Mám rád od přirození takovou tvrdší muziku, mám rád kytarový riffy, jsem kytarista, žejo. Takže upřednostňuju to, kde hrajou kytary. Nedovedu si představit kapelu bez kytary.
Poslední otázka, OLYMPIK bude mí letos k šedesátinám v O2 areně velkou show osmnáctého prosince, co máme očekávat? To bude podobnej koncert jako v Lucerně, ale bude to takový trochu větší. Bude tam hodně rockových muzikantů, Michael Kocáb tam bude jako host třeba, Michal Pavlíček a takový ty party, spíš ty rockový. Bude to prostě větší celý. Bude to taková oslava, dokonce bych si troufnul říct bigbeatu jako takovýho.
Něco jako na desce Rokenrol z osmdesátého třetího, kde hrál ještě Miky Volek a spol.? Víš, co mě sere? Přes to, že ten bigbeat tady má tak šedesátiletou historii a udělal tady spoustu nádherný muziky a úžasných koncertů a hejbe to celým světem, ještě do teď, tak ten úřad našeho prezidenta není schopnej rockera odměnit nějakou státní cenou. Jedinej, kdo měl tu myšlenku, byl Zeman s tím Mišíkem. Ale Mišík to správně odmítl, protože od Zemana si vzít cokoli, to nejde. Teď přišel novej prezident, já si říkám, teď bude konečně někdo, prostě, Pavlíček nebo právě ten Mišík, a zase nic. To si myslim, že není správný, když si uvědomíš, že BEATLES, STOUNI, a další jejich vrstevníci dostali vyznamenání vlastně ještě do třiceti let, v tom mladym věku… U nás ta tradice bohužel pokročila v těch oceňovaných umělcích tak, že to úplně kopíruje ten vývoj, jak to dělali bolševici. Když se podíváš, kdo je zastoupenej mezi nominovanýma, tak nedostanou ani jedno vyznamenání rockeři. Ti tam holt nejsou. To mě včera napadlo, když jsem četl nominace, tak jsem byl smutnej, že nás ten stát nebere vážně. Že jim asi nějak nevoníme nebo co. I když z druhý strany, mi to je jedno. Ale taková ta státní úcta, ta tu vůči tomuhle druhu muziky chybí. Myslim, že by to ten stát měl konečně ocenit, že je tady bigbeat taky nějakých šedesát let, trošku se před nim poklonit.
text: Marek Dobeš
