Inspekce: Dá se v Česku uživit hudbou?

PĚT ANDĚLŮ PRO AMATÉRY
Subjekt: Tata Bojs
Počet koncertů ročně: cca 25
Prodaných alb celkem: cca 25000
Cena za vystoupení: cca 50 – 120 000 Kč

Když skupina Tata Bojs vyrazila po letošním udílení cen Akademie populární hudby oslavit svůj úspěch na ostravskou Stodolní ulici, musel si jejich baskytarista Mardoša půjčit od svojí manželky Bárky padesát korun, aby měl na hamburgera. Co na tom, že kapela sotva pár desítek minut předtím převzala pět Andělů a stala se nejúspěšnějším interpretem celého letošního ročníku, Mardoša byl v té době bez peněz a zrovna si hledal práci.

"Já jsem se hudbou živili jenom v mezidobí od loňského léta, kdy jsem odešel z klubu Delta, do konce letošního března, kdy jsem nastoupil do reklamky. A bylo to dost tristní, protože jsem spíš přežíval," říká Mardoša, který si teď peníze na živobytí obstarává coby copywriter nebo též reklamní textař v agentuře Ogilvy.

Ani tak na první pohled úspěšná skupina jako Tata Bojs ho nedokáže uživit. Jejich fanoušci přitom ještě mají v živé paměti nedávné velkorysé turné s monstrózním vystoupením v pražské T-Mobile Aréně s kulisami, velkými obrazovkami a počítačovou animací. Jenomže právě v tom je zakopaný pes. Tata Bojs jsou perfekcionisti a trochu megalomani a tak do svých koncertních show vrážejí takové peníze, jaké se jim v českých podmínkách ze vstupného prostě vrátit nemohou.

"Když jsme jeli poslední turné, tak náš manažer předem spočítal, že když všechno půjde dobře, budeme na konci sedmdesát tisíc v mínusu. Takže podle těch velkých akcí, jako byla třeba ta T-Mobile aréna, to opticky vypadá, že jsme za vodou, ale je to přesně naopak. Čím větší je to turné, tím víc na tom proděláváme," krčí rameny Mardoša.

S Milanem Caisem, se kterým tvoří kmenový tandem kapely, prý měli na toto téma řadu debat, vždycky se ale shodli, že právě tímhle způsobem to chtějí dělat. A to i když je to po všech stránkách náročnější. "Nejde jen o tu vizuální stránku, jako jsou projekce, vozíme si i vlastní světla a zvuk, protože chceme minimalizovat jakejkoliv element, kterej nám to může pokazit," říká Mardoša.

Častým přivýdělkem mnoha hudebních skupin jsou firemní večírky. Jedni je zatracují, druzí tvrdí, že jde o přijatelnou míru nutného zla, ale asi žádný muzikant vám neřekne, že je miluje. Ano, dá se s nimi vydělat za jeden večer mnohem víc peněz, než kolik hodí klasický koncert v klubu, ale málokdo si libuje v tom být obyčejnou hudební kulisou pro více či méně netečné publikum kravaťáků, co slaví svoje obchodní úspěchy. Vzhledem k tomu, že jsou v posledních letech Tata Bojs v kurzu, i jim se čas od času tato možnost vylepšit si finanční bilanci naskytne, kluci (a holka) je ale spíš zdvořile odmítají.

"Jednou jsme takhle hráli na nějakým večírku, abychom zalepili část dluhu z turné, ale bylo to tak divný, že jsme si řekli, že bychom se toho rádi vyvarovali," říká Mardoša. A tak jsou Tata Bojs jako skupina permanentně v mínusu, protože prodeje z desek se dají brát jako obživa až od nějakých padesáti tisíc prodaných alb ročně. Jistá teoretická možnost by prý byla hrát dva malé klubové koncerty týdně, ale jednak se klukům nechce tolik jezdit a hlavně by museli přijít s tuctem nových písniček ročně, aby se hned neoposlouchali.

Mardoša: "My se tím vlastně ani živit nechceme, protože v tom, co děláme a jak to děláme, jsme takhle svobodnější. Ale samozřejmě by to bylo příjemný, protože  práce ubírá čas a energii." Zatím prý práci s kapelou docela zvládá, ale obává se, jak to bude stíhat, až budou Tata Bojs připravovat novou desku. "My se furt považujeme za amatérskou kapelu, takže to chceme držet dál v rovině koníčka, i když se samozřejmě snažíme o po všech stránkách profesionální přístup."

J.A.R. JE ŽEBRÁCKÁ HŮL
Subjekt: J.A.R.
Prodaných alb celkem: cca 75000
Počet koncertů ročně: cca 25
Cena za vystoupení: cca 100 000 Kč

"J.A.R. je v tomhle směru žebrácká hůl. To není jako Kabát, na kterej chodí dvacet tisíc lidí, to je hudba pro minoritu, to je elitní hudba pro elitu, která si dovolí zapřemejšlet nad textama, která si dovolí vzít za svý jinou zábavu než jenom ostrý kytarový riff; sou tam třeba dechy," říká zakládající člen skupiny Oto Klempíř. "J.A.R. je sice jedna z nejrespektovanějších kapel u nás, ale není respektovanej mezi masama. Tam je respektovanej Kabát, Divokej Bill nebo Aneta."

Klempíř shodou okolností pracuje ve stejné reklamní agentuře jako Mardoša a za jeho jménem byste na vizitce našli titul creative director. Ani taková skupina jako J.A.R prý nikdy žádného ze svých členů nedokázala uživit. I proto mají její členové ještě nějaké další projekty jako jsou Monkey Business nebo Illustratosphera. Klempíře to ale nijak zásadně netrápí: "Muzikou jsem se nikdy živit nechtěl, přišlo mi to takový usmolený. Musíš lízt médiím do prdele, musíš bejt oblíbenej u davu lidí a jakmile seš svůj, říkáš svý názory, co lidi nechtěj slyšet, tak nepříjdou na koncert a nekoupěj si tvoje desky. A já nechci bejt vlezdoprdelka."

J.A.R ale neprosluli jen coby sdružení deseti výtečných hudebníků, ale taky jako pěkně divoká parta s historií plnou alkoholových i drogových excesů a to je patrně jeden z důvodů, proč se do této kapely plné známých osobností nikdy moc nehrnuli sponzoři. Asi jedinou výjimkou byl mobilní operátor Paegas, který kapelu podporoval v době alba Homo Fonkianz a který z téhle desky do svojí reklamy použil skladbu Už mizí pryč je Hanka. Právě sponzoři jsou pro kapely - hned po firemních večírcích - hlavním možným zdrojem rychlých peněz.

Klempíř k tomu říká: "J.A.R., to je deset v dobrým smyslu neflexibilních individuí, který mají svůj věk na to, aby se nelíbily puberťákům a který mají vostrý názory na to, aby se nelíbily médiím. Sponzory zajímaj kapely, který dělaj všechno pro to, aby k sobě přilákaly lidy. A mně to stejně ani nesedí. Já si chci zahrát, chci si zahulákat, ale ty doprovodný akce mě rozčilujou. Bejt někde vyfocenej, vyvěšenej na billboardu, sloučit se s nějakým výrobkem... Každopádně  kdybych  visel já na megaboardu na Václaváku,  tak  by  mě  to fakt strašlivě sralo." Jediné, čemu by se moc nebránil, b byl model "tichý sponzor". Tedy sponzor, který se spokojí s tím, že mu kapela dá na desku nebo na koncertní plakáty svoje logo.

Protože jsou J.A.R momentálně tak trochu v hybernaci, Klempíř ochotně přijal  nabídku na projekt, na kterém pracoval společně se svým kolegou z J.A.R., Mirkem Chyškou. Vytvořili společně soundtrack k filmu Snowboarďáci. A ačkoliv se ho prodalo víc, než kteréhokoliv alba jejich domovské kapely, na zbohatnutí to taky není.

Příklad Snowboarďáků totiž skvěle ilustruje, jak směšně málo desek se dnes v desetimilionovém Česku prodává. Ještě před dvaceti lety bylo teoreticky možné, aby český interpret prodal milion kusů jednoho alba. V první polovině devadesátých let bylo stále ještě reálné střelit dvě stě až tři sta tisíc. Snowboarďáků, přestože byli jedním z komerčně nejúspěšnějších alb loňského roku, se prodalo něco přes čtyřicet tisíc. A i když je to v porovnání s dobou před deseti lety houby, pro drtivou většinu domácích skupin je to dnes nesplnitelná meta.

"Ale co tomu taky předcházelo? Celej film, ty vole! Ty protagonisti, autogramiády, todlenc všechno, abys prodal čtyřicet tisíc desek! Nebo Aneta Langerová, osmdesát nebo devadesát tisíc prodaných, ale rok ji masírujou ve všech médiích denně!" čílí se Klempa. S Chyškou, Danem Bártou, Lenkou Dusilovou a řadou dalších hudebníků podnikli k Snowboarďákům i koncertní  turné, ale i když o něj byl zájem enormní, na přilepšení na penzi by to prý nestačilo. Klempíř: "Určitě mi to hodilo víc než koncerty s J.A.R, ale takoví Supporti by se zasmáli..."

Celý článek najdete v magazínu Filter, jehož druhé číslo s Monkey Business na obálce je nyní k dostání v prodejnách časopisů a tisku. - o časopisu Filter více zde