Své písně nepovažuje za záležitost sloužící pouze zábavě. Smysl budou mít tehdy, když alespoň trochu změní lidské životy, míní zpěvák, pro nějž je píseň hlavně kázání.
Tvrdíte, že vás nezajímá, kolik lidí si kupuje vaše alba, a že skládáte a zpíváte hlavně pro sebe. Čím si vysvětlujete svůj úspěch u publika?
Já se prostě dělím s lidmi o svoje myšlenky. Aspousty lidí asi trápí totéž co mě. Až lidem nebudu mít co říct a oni mě nebudou chtít poslouchat, tak to dělat přestanu. Nevím, jak dlouho to bude ještě trvat. Myslím, že to už dlouho ani nevydrží – nedokážu říct, jestli to bude rok nebo deset let, ale jsem přesvědčen, že v padesáti po pódiu už pobíhat nebudu. Už teď bych radši psal scénáře, dělal filmy v koprodukcích, to by mě bavilo víc – být spíš za kamerou než před ní.
Proč by vás víc bavilo točit?
Chci vyprávět velké příběhy. Očekávám od sebe víc, než je jen písnička. Zpíváte Blaničtí – a co dál? Kde je nějaký čin? Pojďme radši něco udělat!
Takže vám ten zážitek lidí při poslechu vašich písní nestačí jako výsledek práce?
Ano, když to řeknu trochu pitomě, ta písnička je jakoby kázání – tak by se to nazvalo před tisíci lety. Měla by člověka někam nakopnout. Nechci, aby sloužily jen jako zábava. I když to třeba je jejich úkol. Ale pokud alespoň trochu ty lidské životy i mění, tak to má smysl.
Co chcete měnit?
Vidím tady, že se lidé chovají na ulicích agresivně, zájmem politiků je všechno možné, jen ne blaho občanovo. Tak na mě ta zem působí, a já bych chtěl, aby to vypadalo jinak. Aby se našla skupina schopných lidí, kteří jsou schopní to změnit. A oni pořád nikde nejsou a já pořád nevím, co o tom mám zpívat.
Proč by něco měla měnit skupina lidí? Nestačilo by vám, kdyby se lidi nad sebou zamysleli?
To je taky pěkné, a proto to taky ještě dělám! Ale rád bych, aby mé děti žily v lepším a hezčím prostředí, než je tady teď. A mám pocit, že se to tady mění k lepšímu moc pomalu. Nejsem skeptik, snažím se být realista. Máme pocit, že na tom zdaleka nejsme tak špatně, protože Albánci jsou na tom ještě hůř. No jo! Ale já to právě vidím tak, že jsme na tom špatně, protože Dánové jsou na tom podstatně líp. Chápu, že mluvím jako sportovec, ale já tak prostě uvažuji. Patnácté místo je sice hezké a můžeme se bít v prsa, ale mě to nějak neuspokojuje. Patnácté místo bych nazval trapným, smutným a nešťastným.
Dánové nemají za sebou čtyřicet let komunismu. Ale vraťme se raději k hudbě. Podle čeho vybíráte písničky na koncerty?
Pocitově dělám dohromady dramaturgii tak, aby to mělo nějaký smysl. Myslím, že lidé tohle vnímají hodně podvědomě. Jsou tam různé celky – mystický, národnostní, historie, to všechno na sebe navazuje a proplétá se to.
Má dramaturgie u Bouře nějakou stěžejní myšlenku?
Je to probouzení blanických rytířů. Ale zatím chrápou, navíc nahlas, až se Blaník otřásá.
Pořád to nechápu. Chcete vyvolat revoluci, aby lidé vyšli do ulic?
Chci revoluci, ovšem ne tělesnou, ale duševní. Byl bych radši, kdyby tu najednou začaly růst krásné domy, aby naše děti začaly vyrůstat v krásném prostředí, aby tu vyrostly sportovní kluby všeho možného zaměření, aby mladí lidé chtěli něco dokázat...
Na tohle myslíte, když skládáte muziku?
Mám to v podvědomí, když píšu, a pak už jen zaznamenávám, co ze mě jde ven. Nechávám tomu docela volný průběh. Ale chtěl bych, aby ta země byla krásnější, významnější, naši politici moudřejší. Nemůžu být prostě spokojen se současným stavem.
Nedá se proti tomu bojovat jinak než kázáním? Co třeba typický český humor? Máte ho rád?
Jestli bych někoho obrazně nakopal do zadku, tak by to byl Švejk! To je postava, kterou nemusím. To je skutečně destruktivní přístup, bylo to dobré tak na to, rozbořit Rakousko-Uhersko. Ale to, že mnoho lidí švejkuje dodneška, je hrůza, podle mě jen rozkládají sami sebe.
Proč žijete tady?
Tahle otázka mě taky často napadá. Uvidíme, zatím bych si přál sjednotit a probudit tady nějakou sílu, aby tu po sobě nechala hodnoty, které třeba historicky přesáhnou rozměr Národního divadla nebo Karlova mostu. A třeba se to nepovede, jo? Ale je hrozné být účastníkem generace, která tady nechává dluhy a estetiku čerpacích stanic, McDonaldů a prosklených bank. A jestli se mi nepodaří vyprovokovat změny, tak vlastně už nemám důvod tu žít dál. Uvidíme. Kromě přátel z řádu, za kterými můžu dojíždět, mě tu nic držet nebude. Ale s jistotou nejsem schopen vám říct nic.
Vyznáte se vy sám v sobě?
Myslím, že ano, ale to by bylo na knížku, nebo spíš na několik knih. Neříkám, že bych psal... I když zase – kdoví? Možná napíšu i knížku. Teď však aktuálně chystáme s manželkou hudební film a kromě toho, že k tomu píšu hudbu, mě Mirjam oslovila na jednu z hlavních rolí. Věříme, že to má být jeden z důvodů, proč se na to lidi přijdou podívat. Během čtrnácti dnů k tomu musím hudbu dokončit – to je deset písniček.
O čem film bude?
O klukovi, který utekl z vězení, protože nechtěl prošvihnout termín konkurzu na muzikál. Potřebujeme ještě nějaké peníze, většinu už máme. Scénář psala manželka sama. Můj scénář teď čeká na realizaci – je to adaptace muzikálu Tajemství. Ta už je hotová, snad se ji podaří příští rok uskutečnit. Chtěl bych taky ještě dokončit gangsterku Zabte Sršně.
Kde se vzal název Zabte Sršně?
Tam je taková paralela, kdy gangster nemá chuť být gangsterem, a nikdo mu to nevěří. A všechno je tak hnusné, že ho to v podstatě donutí znovu střílet. Takže doufám, že mně se to nestane.
Prosím? Doufáte, že nebudete střílet?
To je obrazně řečeno. Ten příběh je o tom, že chcete dělat dobro, a všichni vás mlátí do hlavy, protože už vědí, že vy jim to nevrátíte. A říkají: To je hajzl, on se přetvařuje! A ten největší hajzl si na vás dovoluje skrze média, protože ví, že vy si na něj nic nedovolíte. A vám to začne – mně teda ne – ale představte si, že vám to začne likvidovat soukromý život a pak už nevíte kudy kam. Na Sršně pořád vytahují staré věci. Takže já se tady snažil postavit nemocnici a být laskavý a vy to nechcete, vy jste mě zničili, tak teď uděláme ve městě poslední sebevražedný taneček. To je stručně shrnuto Sršňův příběh.
Takže je to o J. X. Doležalovi, který vás v médiích nazývá fašistou?
Ne, to je paralela, to není o mém životě. Dám lidem nahlédnout jen nějaký příběh, který je tím lehce inspirován. Chci, aby lidi věděli, jak se ten člověk cítí, jak ho vnímá okolí, a zabalit to do legrace. Ten konec samozřejmě už legrace nebude. Protože tomu hrdinovi všichni pořád říkají: Nevěříme, nevěříme, a házejí mu klacky pod nohy tak dlouho, až on udeří jednou zpět. Což netvrdím, že já chci někdy udělat. Já udeřím jen na člověka, který na mě a moje přátele bude chtít udeřit fyzicky. V tu chvíli se budu bránit. Všechny na kolenou žádám, aby to nedělali. Protože potom neručím vůbec za nic. Začneme u policie, a když ta to nevyřeší, tak to budeme řešit sami. A já fakt žádám, abychom mohli být mírumilovný objekt.
To, co říkáte, nezní moc mírumilovně. Terčem kritiky je hlavně váš „řád“ Ordo Lumen Templi. Jaký je jeho cíl?
To je jednoduché. Vztáhnu to na sebe – protože nejsem dokonalý člověk a chci být dokonalejší, chci v sobě hledat skryté zdroje a skryté síly, neustále na sobě pracovat, a k tomu si chci vytvořit podmínky, abych měl motivaci na sobě pracovat, abych měl prostředí, které mě motivuje a nutí mě to dělat. A to bude ten řád. Protože v běžném životě vám to nikdo nedá, tam to všechno běží hrozně rychle a je potřeba ho trochu zpomalit. Hledám podstatu těla.
Co vám na sobě vadí, že si připadáte nedokonalý?
To takhle nejde říct, že by mi na mně něco vadilo. Je prostě spousta situací, kdy můžete reagovat líp, než reagujete. Jsem velmi vyrovnaný člověk, ale stejně na sobě můžu dál pracovat. Například se nechci nechat ovládat emocemi, chci bojovat bez nich, jo? Zatím mám i ty negativní, ale chci mít jen pozitivní emoce. Chci, aby mi nevadila studená voda, a ta už mi nevadí, je tisíce věcí, kde se můžete zlepšovat.
To mluvíte celou dobu o vůli a sebeovládání.
No, a protože já žádnou vůli nemám, tak potřebuju hledat v sobě síly, které mi to umožní. A pokud je najdu, tak vůli ani potřebovat nebudu – protože vy pak nenutíte své vědomí, aby cosi dělalo nebo nedělalo. Vypnete ten knoflík v podvědomí, a nebudete mít ani chuť to dělat. Někdo se musí nutit jít sportovat, já to nepotřebuju. Já prostě jdu.
Ale to je i věc zvyku, ne? Proč o „řádu“ nechcete mluvit konkrétněji?
My máme kvůli médiím hrozně špatné jméno, takže nemám chuť o tom hovořit. Protože každá informace byla otočená proti nám. My jsme do toho šli s naprosto čistým srdcem a s tím, že řekneme všechno. Ale to teď beru zpátky, protože jsem zjistil, že na některé informace nejsou lidi zralí. Tečka.
Takže to je podle vás důvod, proč se do vás kritici navážejí? Že nejsou zralí na vaše názory?
Ano, proč mám ateistovi vykládat o Bohu? Když mi někdo říká, že na moji sílu nevěří, tak se můžu pochechtávat a říkat: Tak jo, vždyť nevěř! Ale já sám žiju svůj život a jsem tak šťastný člověk! Dokázal jsem toho už tolik, že vím, že sám bych na to nikdy neměl.
Kdy se vaši fanoušci dočkají nové desky? Už se na ni chystáte?
Ne, ale to se může změnit během měsíce. Takže nevím, kdy bude nová deska.
Neplánujete svou tvorbu?
Zatím ne. Peníze moc neřeším, ty přijdou. Já tvořím kontinuálně. Až budu mít potřebu, něco zase napíšu. Zatím ji nemám. Teď myslím na Zabte Sršně a na film s manželkou.
