X Factor a milion v kapse má Zonyga. Proč?

I televizní štáb ukázal, že od dob SuperStar přeci jen pokročil o notný kus dopředu, i když na výsledné podobě X Factoru měla dramaturgie větší podíl, než jaký mít měla. Je to zřejmě prokletí českých reality a talent show - nenechávat věcem volný průběh a snažit se vše nacpat do určitých nepřirozených mantinelů. Ale oproti SuperStar to pořád bylo zlaté.

Občas se samozřejmě něco nepovedlo. V nedělním finále to například bylo vystoupení dětské kapely. Pardon, ale slyšet v talentové soutěži playbackový zpěv prepubertálních holčiček, navíc ve studiu notně digitálně vyžehlený a vyčištěný, to bylo docela peklo. Produkce se raději měla plácnout přes kapsu a pozvat na finále třeba Biancu Ryan, fenomenální čtrnáctiletou vítězku America’s Got Talent, která před dvěma lety doslova ohromila celý svět a záznam jejího soutěžního vystoupení patřil k nejsledovanějším videím na YouTube.
Poněkud zvláště působila i společná píseň všech finalistů. Nemůžu si pomoci, tyhle společné písně byly už v Superstar na odstřel a obávám se, že ani v X Factoru se to tentokrát nepovedlo.

Ale abych jen nekritizovala, v neděli nás samozřejmě čekala i spousta kvality. Leoš Mareš si užíval finále plnými doušky a útočil na city i na bránice a oba finalisté se snažili ze všech sil předvést to nejlepší, co v nich je.
Každý na to šel jinou cestou, svým stylem. Kdybych to nějak měla pojmenovat, tak Ondřej zpíval spíše pro fajnšmekry, Jiří pro lidi. Což nejspíše stojí i za jeho vítězstvím. Finále tak jasně ukázalo, co je to ten X Factor. Objektivně lepší muzikant Ondřej zůstal v pozadí, protože jeho soupeř oslovil lidi svojí osobností, životem, nadhledem a možná se do něj více projektovali zralí lidé, kteří v něm vidí určitý vzor i pro sebe - že i v třiačtyřiceti můžete převálcovat tisíce soupeřů a zvítězit.

A co se mi obzvlášť na nedělním večeru líbilo, byl závěr pořadu. Konečně dokonale provedené finále, předávání cen a aplaus pro vítěze, při němž si druhý v pořadí nemusel připadat nijak odstrčený. Navíc závěrečná skladba, kterou si oba pánové střihli společně, byla báječně uvolněná. Po třech nepovedených finále SuperStar konečně uspokojení pro soutěžící i pro diváky.

Ondřej Ruml

Grace Kelly/Mika - kdo slyšel tuto píseň jen z rekapitulací, ten si musel myslet, že se snad jedná o nějakou šmoulí píseň. Grace Kelly je ale pekelně těžká zkouška, to už snad není ani pěvecká maturita, to je boj o doktorandství. Zazpívat ji stejně jako Mika mi přišlo nemožné, Ondřej to zvládl naprosto dokonale a stal se pro mě vítězem hned první skladbou.

Stokrát chválím čas/Karel Gott - po šílenosti od Miky si Ondřej trochu odpočinul u znatelně středněproudnější skladby. Diváci (i Leoš) se možná divili, že nesáhl raději po Don’t worry, be happy, ale Ondřej nejspíš usoudil, že jeho mcferrinovský výkon i tak nebude zapomenut, a raději vystřihnul zamilovanou píseň božského Káji. Co k tomu dodat? Snad jen to, že posluchači už se těší na božského Ondřeje, kterak zamíchá českými slavíky.

Somebody To Love/Queen - písní podle svého vlastního výběru udělal Ondra radost příznivcům rockovější muziky. Mercuryho hlas byl sice jedinečný, ale připadá mi, že i Ondrův začíná  být stále více vyprofilovaný, a i když se mi zpočátku zdál příliš neutrální a nevýrazný, přišla jsem mu velice rychle na chuť. Sahání na Queeny už se v této soutěži několikrát nevyplatilo, Ondřej se toho ale nebál a risknul to. Nezvítězil a milion si neodnesl, ale jasně ukázal té své polovině diváctva, co vše se od něj dá očekávat.

Jiří Zonyga

Morituri Te Salutant/Daniel Landa (Karel Kryl) - jako milovnice Kryla bych si tuhle písničku užila, nebýt několika nepříjemných faktů. Zaprvé - šlo o verzi Dana Landy, která se prostě nepovedla a jde proti Krylovu osobnímu postoji. Ta píseň nemá být drsným rockovým flákem. Když se pak na pódium spustili paragáni se samopaly, to už se asi pacifista Karel Kryl v hrobě přímo rozrotoval. Jevištní dramaturgie byla v celém X Factoru značně prvoplánová a nesnažila se jít po hloubce a významu textů. Mnohdy tak byla skladbě spíše na obtíž. Nic proti tanečníkům, svoji roli zvládli výborně, ale v některých skladbách to mělo být pojato úplně jinak. Ale ještě k Jiřímu. Když si odmyslím svoji nechuť k tomuto remaku, zbude mi příliš přímočarý zpěv, intonačně trochu nejistý, ale patrně lahodně znějící všem, kterým se Landovy kryloviny líbí.

Nothing Else Matters/Metallica - kdo se někdy na zábavě neploužil na tuhle skladbu, není Čech. Tuhle píseň znají snad úplně všichni a Jiří do ní prostě nemohl vnést nic nového, protože to ani není možné. Text v Jiřího podání byl poněkud "přibližný“, po pěvecké stránce se mu toho ale příliš vytknout nedá. Opět lehké intonační kolísání, ale z pohledu rockového fanouška, který přistoupí na to, že si Nothing Else Matters poslechne po tisící pětisté padesáté, se jednalo o povedenou zonygovinu.

Husličky/Vlasta Redl - tuhle skladbu snad napsal Redl pro Zonygu. Dokonalá symbióza skladby a zpěváka ukázala, že když bude mít Jiří dobrý repertoár, tak může rozdrtit všechny tuzemské hitparády. A dokonce ve mně klíčí kacířská myšlenka, že by se Jirka měl vykašlat na přímočarý rock a koketovat spíše s rockovými crossovery, jako je folk-rock, jazz-rock, rocková odnož world music a podobně. Protože tohle byl vysloveně zážitek pro labužníky.