Střílet si ze šlágrů, a nezastřelit pop

12. října 2001 15:40

Posádka kapely Mig 21 se dala dohromady před třemi lety pod vedením zpívajícího textaře, herce Jiřího Macháčka a kytaristy Tomáše Poláka. Ten skládá muziku, prolétávající nervními sférami funku, beatu, latiny i jazzu, jak dokládá první album Snadné je žít. Mig 21 má spanilý, mile starosvětský, písničkářský kurz. Posluchače vede do hodin tanečních, kde vládne tradiční twist, a míří rovněž do klubů, kde se potkává hudba mnoha druhů.

Jemně chřestící rytmus se v písni Snadné je žít spojuje s volnými fantaziemi trubky, ve skladbě Skejt se míchá beat, funk a poštěkávající reggae-výpady kytary. Miniatura Kompjůtry se odehrává na pozadí technických zvuků, zatímco hit Slepic pírka má rapově chrlený, strhující refrén. Nebo chcete romantickou baladu? Pak je zde Žlutý dvouplošník, proložený jazzovými kouzly. Hledáte osudovou píseň? Může to být pomalý song Člun, rozčechraný námořnickým pískáním. Je zde i protestní, ekologická, vtipná a zároveň milostná píseň Bárbekjů - o jelenovi, který skončí jako pochoutka.

Mig 21 vtěsná do jedné písně příběh, několik různých nálad i spoustu výtečných not. Podobně jako to dokážou spřízněná Vltava nebo ostravské Buty. Znamenité texty drží ve svém frázování krok s rytmickými rozběhy bubnů Honzy Hladíka, linkami baskytary Tomáše Kurfürsta nebo náladově "vlající" trubkou Pavla Hrdličky. Přináší to efekt popsaný v písni Snadné je žít. "Když ti vítr napne plachtu / když ti plachta popožene jachtu / když ti jachtou jízda dodá klid / Jak snadné je žít." Muzikantská souhra táhne kapelu vpřed podobně jako správně nastavená plachta. Snad jen Macháčkův zpěv je příliš civilní, běžný. Na druhou stranu mu hudba pasuje do úst, aniž by stoupala do strmějších výšek, které by nevyzpíval ani jako "zkouřený" Jakub, jehož hraje ve filmu Samotáři.

Macháčkova hra s jazykem patří k tomu nejživějšímu a - co se týče fantazie - také k tomu nejkošatějšímu, co je v domácím popu dnes k mání. Například skladba Slepic pírka je velký hit o cikánské dívce, která vyřeže milenci nožem na záda nápis "já jsem tvoje holka", a přesto zůstává bytostí, na kterou se nedá zapomenout. Texty se často odvíjejí z klíčových slov, které autor převléká do různých významů nebo jimi navozuje zvláštní obrazy ("Jelen je naměkko, jelen je na boku, jelen je bárbekjů").

A pokud tahle hra s významy neplatí, vznikne třeba dadaisticky střižená miniatura Kompjůtry. "V dnešním světě kompjutrů, ju tru tru tru tru tru, pravdu má jenom bouchačka," přičemž poslední větu o bouchačce si Macháček vypůjčil z westernového songu John Hardy. I takto si lze střílet z provařených šlágrů a přitom nezastřelit pop. A je skvělé, když právě pop dostane obsah či styl, jehož kořeny sahají k werichovským gejzírům výřečnosti, k inteligenci muzicírování Vodňanského a Skoumala či k recesi Macháčkova domovského divadla Sklep. Pak se asi opravdu dá snadněji žít.