Anna Calvi: „Kultura, kde vše dobré musí být nové, je směšná“
Anna Calvi je drobounká, a pokud zrovna nezpívá, s jejím éterickým zevnějškem konvenuje i jemný hlásek. Ovšem v momentě, kdy se tato okouzlující osmadvacetiletá žena postaví na pódium, dojde náhle k proměně v neohroženou divu.
V těchto týdnech sklízí opěvné recenze na svůj dlouho připravovaný debut, který měl nedávno i Desku týdne Radia Wave, a její koncerty se záhy vyprodávají. Slušný rozjezd na donedávna neznámou Angličanku, která se snaží ignorovat marketingové postupy současné indie hudby. Annu Calvi jsme zastihli dva dny před vydáním alba na festivalu Eurosonic v holandském Gröningen.
Nejprve jsem tě viděl naživo v roli předskokanky na turné Grinderman a říkal jsem si, že to je docela nezáviděníhodná pozice, hrát před kapelou, která následně smete kobercovým náletem všechno z pódia. Jak tě přijímalo jejich publikum? Cítila jsem, že jsou ke mně skutečně zdvořilí, a vše šlo velmi dobře. Myslím, že lidi, kteří jdou na koncert Grinderman, milují hudbu a nejsou tam jen proto, aby si zablbli, takže to byla opravdu skvělá zkušenost.
Vydáváš svůj sólový debut do doby, kdy lidé každý den slídí na internetu po nových kapelách a vzápětí je nahrazují dalšími. Mně se ale zdá, že ty nepřicházíš z těchto míst, sleduješ vůbec, co se děje na blozích a podobně? Ne, ani ne. Když jsem začala psát a nahrávat album, chtěla jsem vytvořit něco, co bude upřímné a vyjde opravdu ze mě. A nechtěla jsem se starat, jestli to je blízké aktuálnímu trendu, lze to prodat nebo je to dostatečně módní. Což je myslím velmi důležité, protože otáčky jsou dneska tak rychlé: Najednou někdo řekne: „Tohle hot! Ne, tohle je hot!“ Je to dopředu ztracená hra, snažit se do takového koloběhu napasovat. A nikdy bych ani nechtěla. Chci tvořit hudbu, kterou mám sama ráda. Bez ohledu na to, co je zrovna v určité době módní.
Album jsi připravovala přes tři roky, znamená to, že jsi perfekcionistka? Budeme si muset počkat zase tak dlouho, než vydáš další? Nahrávání zabralo dva roky, protože spousta z věcí byla udělána ještě předtím, než jsem podepsala nahrávací smlouvu, takže jsem si mohla dovolit tolik času, kolik jsem chtěla. Víš, ráda se zabývám detaily svých nahrávek. Chci, aby hudba vyprávěla příběhy stejně jako texty, chci, aby vytvářela vlastní atmosféry a světy pro mé písně, aby se v nich mohly zabydlet. A tomu ráda nechávám čas. Ale svoji hodnotu má také práce v časovém limitu. Myslím, že příště už budu určitě časově omezená, bude fajn zkusit zase jiný styl práce.
Tematicky je tvé album v lecčems odhalující, pojednává o vnitřních ďáblech a touhách, ale když stojíš na pódiu, působíš neohroženě a velmi silně. Je tvoje pódiová prezentace jakousi obranou témat, o kterých zpíváš? Když stojím na pódiu, cítím, že se dokážu napojit na část mé osobnosti, ke které se nedokážu dostat, když na pódiu nejsem. Cítím se tam mnohem statečnější a silnější a docela nebojácně. Je to něco, co se stane, právě jen když se vyjadřuji pomocí hudby. Je to velmi osvobozující pocit a moc si ho užívám.
Působila jsi už v jiných kapelách. Kdy v tobě uzrálo rozhodnutí vydat se na sólovou dráhu? Ano, byla jsem už v pár skupinách, hrála v nich na kytaru a spíš získávala zkušenosti. Ani jedna z nich se nebrala nijak vážně. První zkušenosti s živým hraním byly podníceny touhou jenom si užít nějakou legraci. Ale pak když jsem cítila, že jsem připravena i coby zpěvačka a měla jsem nachystané nějaké písně, jsem si řekla: „OK, teď už je načase začít brát celou věc vážně.“
Je celkem neobvyklé debutovat singlem, který je coververzí slavné, mnohokrát nahrané písně. Máš k Jezebel nějaký speciální vztah? Ano, slyšela jsem tu píseň teprve někdy před rokem, měla jsem u sebe verzi Edith Piaf a naprosto mě zasáhla, byla tak silná a krásná. Edith Piaf je stejně jednou z mých nejoblíbenějších zpěvaček. Cítila jsem se skoro donucená nahrát svou vlastní verzi. A když jsem přemýšlela, co vydám nejdřív, líbila se mi představa, že lidé uslyší album v celku, protože každá píseň je s ostatními nejrůzněji provázána. Album je bytost sama o sobě, nechtěla jsem nic vytrhávat z kontextu. Líbilo se mi, že album je jakýsi poklad, který otevřeš najednou. A proto jsem vydala nejprve Jezebel, i proto, že mě tolik zasáhla, a chtěla jsem otevřít dveře k tomu, co mě inspiruje. Lidé jako Edith Piaf.
I v jednadvacátém století mají lidé sklon nazírat na ženy v hudbě více jako na vokalistky než silné autorky. Vidíš kolem sebe nějaké vrstevnice, které vnímáš jako silné písničkářské osobnosti? Myslím, že Joanna Newsom je zajímavá. Jinak nevím, nedokážu si teď najednou nikoho vybavit.
A obecně, nehledě na věk a pohlaví? Miluji Roye Orbisona a Davida Bowieho. Taky Ninu Simone. Takové lidi mám ráda.
Nezdá se ti, že v dnešní době není prostor na to, aby z hudebníka vyrostla podobně velká osobnost? Vzhledem k tomu, jak všichni neustále dychtí po nových jménech. Nemám ráda tuhle kulturu, kdy všechno musí být nové, aby to mohlo být dobré. Je to směšné. A pak sleduješ lidi, jako je David Bowie, kteří tvoří hudbu přes třicet let. Jemu trvalo tři alba, než se dostal ke svým mistrovským dílům. Takže budu pokračovat v hudbě stejně jako předtím, než jsem podepsala nahrávací smlouvu. A myslím, že když bude stát hudba za to, vždy se najdou lidé, kteří si ji vyhledají a budou ji chtít poslouchat. Být „vyhypeovaná“ neznamená nic a osobně si s tím vůbec nelámu hlavu.
Zaujala mě tvoje kapela. Vystupujete v triu a Mally Harpaz hraje kromě jiného na staré harmonium. Měla jsi vždy konkrétní představu o zvuku, který chceš vytvářet, nebo vše vzniklo v průběhu hraní? No Mally vlastně, předtím než přišla do mé kapely, na harmonium nikdy nehrála. Ona je původně bubenice. Ale já jsem harmonium měla a hrála na něj. Je to krásný nástroj, který dokáže znít skutečně impozantně, skoro jako kostelní varhany, a stejně tak umí znít velmi intimně. Když na něj hraješ potichu, je v něm spousta zranitelnosti. Prostě jsem ho pro svůj zvuk chtěla. A Mally je skvělá, protože dokáže hrát prakticky na cokoli, takže když jsem jí řekla, jestli by se jí líbilo hrát na harmonium, řekla „OK“. A je z ní teď výtečný hráč na harmonium.
Ale i tvoje hra na kytaru je specifická. Přijde mi, jako bys měla impresionistický přístup a ignorovala klasické rockové postupy. Když hraji na kytaru, ráda si představuji, že je to úplně něco jiného. Představuji si, že je to piano nebo orchestr, čímž udržuji naživu svoji představivost a nadšení pro hru a zároveň se mohu posouvat kupředu i jako hráčka.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
