Mňága a Žďorp letos opět hrála jako o život, jsou to prostě srdcaři a nestoři domácí klubové a festivalové scény. Nabitou sezónu završili dvojákem v malé Lucerně. I když kapela existuje přes 35 let (oproti Olympicu, který slavil druhý den v O2 areně šedesátiny, má ještě co dohánět :-) ), je o ni stále zájem, což dokazuje i fakt, že se po vstupenkách jen zaprášilo.

Koncert začal na plný plyn. Pětice šlágrů "Písnička pro tebe", "Hodinový hotel", "Nagasaki Hirošima", "I cesta může být cíl", "Měsíc" rozpumpovala kotel fanoušků. Utnula to až melancholie "Rodné lány" a "17B", která je vzpomínkou na zpěvákův pobyt v léčebně (aby se tenkrát vyhnul vojně).

Pak už následoval pelmel oblíbených hitů, ať už těch ohranějších, vousatějších, nebo těch relativně novějších. I když poslední dekádu, tři desky, zastupovaly jen "Vteřiny věčnosti", zmíněné "Rodné lány" či "Za teplých letních nocí". Ono je vlastně těžký zavděčit se všem, když máte na svém kontě tolik alb a výborných hitů. A tak vyzobáváte z každé řadovky něco.

Skupina hrála jako vždy super, ale mluvila ještě méně než obvykle. Nezmínila ani svůj nápaditý, jindy hojně propagovaný merch, chyběla i tradiční představovačka členů na úvod "Made in Valmez", protože tahle píseň byla zařazena do půlky setu. Jako by se Mňága držela nevyřčeného rčení: "Nemelte a hrajte." Z dostupných informací vím, že při pondělku byla rovnou dvakrát. Ha ha. No, aspoň jsme se neutleskali.

V repertoáru byla i jedna převzatá skladba, která vzdala hold zesnulému Mekymu. Ten žije dál v našich srdcích díky nezapomenutelným songům. Už dva roky má své místo v playlistu Valmezských díky "22 dní" (tu hrál i Fiala při loňském oslavném a vzpomínkovém koncertu u příležitosti nedožitých zpěvákových sedmdesátin). Není to žádný kalkul, pojilo je přátelství, a když před dvěma třemi lety, v době covidu, hráli živáky, tematická pásma, tak se Žbirka na jednom z nich podílel coby host na střeše nejvyšší budovy Brna. Přitom měl strach z výšek. Díky streamingu oprášili i song "(Je to) Nemožné".

Nedělní koncert nebyl ničím zvláštní (během toho pondělního se při písni "Obraz pro výstavu koček" vytáhl z publika původní zpěvák Ivo Chmelař - já třeba nevěděla, že v prehistorii, úplných střevech skupiny... vlastně doslovně, protože si předtím říkala Slepé střevo, zpíval on - aby si s nimi nečekaně zahostoval), prostě se jen hrálo a zpívalo tak, jak to máme rádi.

Nechali jsme se unést do myšlenkových pochodů Fialy a jeho souputníků. Aby toho nebylo málo, tak zase pondělí musí být speciální, že na druhý set prý dorazilo na šest desítek učitelů a zaměstnanců ZŠ Hanspaulka a MŠ Kohoutek, vstupenkami je obdaroval zaměstnavatel. Petr jim věnoval song.

Formace plánuje na příští rok další desku. Už je na čase, aby se "Třecí plochy" z roku 2019 dočkaly svého nástupce. Muzikanti zatím dávají z budoucí tvorby ochutnat sporadicky. Na koncertě zazněla jen jedna novinka - "Všechno, co vím", v létě již prezentovaná. A když se tematicky chytnu názvu, tak opravdu všechno, co vím o chystaném albu, je právě jen tato skladba. :-)

Za čtvrt roku bude Petru Fialovi šedesát, energie však má, jako by mu bylo třicet. Koncert byl další únikovkou od všednodenních strastí okořeněných o předvánoční šílenství. Prostě Mňága je spolehlivá kapela, která nezklame.