O prázdninách jsme s Honzou Křížkem řešili současnou situaci v Blue Effectu. Napadlo mě tedy, že by nebylo od věci zmapovat, jak to v kapele chodí během cesty na vystoupení. Byla jsem potěšená, když kapela s mým návrhem souhlasila. Doma jsem byla totiž odkojená na hudbě šedesátek a sedmdesátek. Z českých kapel mě nejvíce zaujal právě Modrý Efekt, chcete-li Blue Effect. Před čtyřmi roky jsem tedy patřila k těm, kdo se zaradovali nad zvěstí o obnově téhle bigbítové legendy. Od té doby jsem si nenechala ujít jedinou příležitost navštívit jejich koncert a zazpívat si s nimi třeba "Sluneční hrob". A tentokrát jsem si nenechala ujít tuhle příležitost vyrazit s nimi na cestu. S Křížkem jsme se nakonec domluvili na první zářijový víkend, kdy měla kapela hrát na Smržfestu v Jizerských horách.

Odjezd byl stanoven na sobotní odpoledne. Podle instrukcí jsem ve dvě dorazila k umělecké škole v Kobylisích, ve které učí bubeník Zíma a kde má kapela uloženou aparaturu. Na červený Ford Tranzit (mimochodem, čím to je, že takové množství kapel má právě červenou dodávku?!) jsem si ale musela počkat; už jsem se začínala bát, že jsem si spletla hodinu srazu. S menším zpožděním nakonec dorazili akorát Zíma a zpěvák Křížek se svou slečnou. Hladík totiž tentokrát spojil vystoupení s rodinným výletem a baskytaristu Říhu jsme nabírali až v Nymburku. Byla jsem usazena na čestné místo dopředu, abych prý měla výhled. Cesta mezitím poklidně ubíhala. Ostatní občas probírali svoje společné kamarády, příhody z posledních dnů a naplánované koncerty, které jim zhatily nejeden plán s rodinami. To vše podbarvoval hip hop, rap, skate-punk i tak trochu taneční hudba. Přesně to, co mě nikdy nenadchlo. Jen mě překvapilo, jak můžou poslouchat takovou hudbu a přitom hrát artrockovou muziku Blue Effectu. Tohle mi osvětlil až Křížek, který přiznal i obdiv třeba k Beatles nebo Franku Zappovi. Ale spousta hiphopových rytmů se linula z přehrávače dál. "Ty jo, to zní jak Eastpark! To znám, co to je?" pozastavil se nad jednou, výrazně odlišnou písničkou Zíma. "Stereophonics, vole, ale máš pravdu, zní to trochu jako Eastpark," přitakal mu Křížek. Narážky na adresu kapely jejich bývalého spoluhráče, ale tentokrát nevyzněly nijak posměšně.

V Nymburku jsme nabrali baskytaristu, který nevypadal zrovna nejčerstvěji. Byl ještě rozespalý po odpolední siestě. Ostatní zastávku využili jako "rauchenpauzu". Na chvilku pak ještě vytáhli míč, aby se protáhli a cvičně si kopli. O několik dní dřív se totiž kapela zúčastnila turnaje v nohejbalu na Mácháči. Celkem tam proti sobě hrálo šestnáct družstev složených z různých kapel, mezi nimi například Gaia Mesiah, Divokej Bill nebo Chinaski. "Ten turnaj je skvělá myšlenka. Je fajn, když fanoušci můžou vidět svoje oblíbený kapely zpocený a v teplákách, jak zápolej s míčem," zavzpomínal na akci Křížek. Turnaj se ale konal krátce poté, co se kapela vrátila ze "soustředění" v Americe: svůj rozpačitější výkon, který stačil na deváté místo, proto hudebníci připisovali únavě z cest. Teď si pro změnu postěžovali na bolavé svaly po turnaji. Nicméně při neobratném zápolení s míčem na parkovišti se odhodlaně domluvili, že občas zajdou potrénovat. Pro příští rok mají totiž medailové ambice.

Třeba na sever...
Z Nymburka jsme se chvíli plahočili po silničkách. Do Slunce oděná krajina ubíhala za okny jen pomalu a monotónní jízda většinu ukolébala. Tuhle cestu dobře znám, neboť máme přímo ve Smržovce chatu, moje případné navigování však nebylo třeba. Jediný, kdo se divil, byl Křížek, který nečekal, že pojedeme na sever, situoval totiž Smržovku na Šumavu. Zíma za volantem ale nakonec trefil s občasným pokukováním do mapy bez problémů. K areálu jsme dorazili s velkou časovou rezervou, u brány nás čekal Hladík s celou svojí rodinou. Hladíkova manželka Zlata, která dělá manažerku kapely, rozdala backstage pásky a každý se pak rozutekl svým směrem - pozdravit se s kamarády z ostatních kapel, pro pivko, na svačinku. Křížek s Říhou se šli po drobném občerstvení rozezpívat stranou do lesa. Nechala jsem si od Hladíka pro tátu podepsat starý obal LP Modrého Efektu. Tím to ale skončilo, Hladík se zdá být docela nepřístupný. Ten usměvavý kytarový mág nebyl "face to face" tak vlídná bytost, jak jsem předpokládala; působí lehce odměřeně, pečlivě si udržuje chladný, profesionální odstup.

Když jsem rozhlédla po areálu, všimla jsem si postarší máničky, která zuřivě pařila po pódiem. Rozesmála mě, později také hodně překvapila. Byl to místní starosta. Ten se jako zarytý fanoušek rockové hudby zasloužil o nejednu hudební akci ve Smržovce, například v místním Parkhotelu se v zimě i v létě koná festival Eurion, kde pravidelně vystupují interpreti jako Priessnitz nebo Marian Varga. Loni si tam zahráli i Blue Effect, nebyli ale moc spokojeni s prostředím. "Připadalo mi to tam moc temný," vzpomínal Křížek. První ročník Smržfestu, který proběhl loni, se ale naštěstí konal pod širým nebem, na malé louce kousek od kravína. A kousek od naší chaty. Muzika byla tehdy dobře slyšet i v sousední obci, vystoupení Southpaw si proto vychutnali i moji rodiče, kteří přijeli na chatu a vyrazili si do lesa na houby.

I ve čtyřech se to dobře táhne
Kvůli pracovnímu vytížení nemohl jet tentokrát s kapelou zvukař. Říha se tedy pokoušel sehnat jiného. Zkoušel marně volat třeba Wohnoutům, ti však měli dorazit až později. Naštěstí se problém na místě vyřešil a kapela si mohla v klidu naladit své nástroje (některé z nich zažily veřejnou premiéru, neboť si je kluci přivezli z výletu do Chicaga). Zhruba kolem šesté spustili svůj tradiční festivalový set. Pořadí písniček mě ani nepřekvapilo, už se totiž dlouho nezměnilo. Pomalu si začínám také zvykat na nepřítomnost Páji Bohatého, který přeci jen dodával kapele vtipnějšího a uvolněnějšího ducha. Po něm vznikla hudební mezera, která se ostatním jen těžce vyplňuje. Jasně, někdy je méně více, a jak říká Křížek, v muzice to platí hodně. Ale hudba Effectu je teď taková plošší, stručnější. Absenci kláves jsem zaznamenala nejvíc v "Kuřeti v hodinkách", kde to ani dvě skvělé kytary nezachrání. V tomhle podání přišla ta písnička nenávratně o svoje staré kouzlo. Jinak ale musím přiznat, že se s nastalou situací kapela poprala více než přijatelně. A tak jsem si s jakýmsi hipíkem, už tedy hodně za zenitem, spokojeně zanotovala, jaká to bylo paráda.

Radim Hladík si hned po koncertě sbalil nástroje a v krátkosti, vesměs kladně zhodnotil vystoupení. Přestože zažili mnohem lepší atmosféru, byli se svým setem zřejmě spokojeni. "Dneska sem si zahrál opravdu výborně. Svoje bicí, nový činely. Bylo to perfektní!" nadšeně prohodil Zíma. Hladík s Křížkem si pochvalovali čistý a hutný zvuk Křížkovy nové kytary. Tu prý ulovil právě na popud Hladíka za rozumný peníz v bazaru v USA. Ale pak už Hladík posbíral manželku, snachu a vnučku a vyrazil svým volvem domů. Prý nikdy nezůstává dlouho. Sklízení aparatury bylo svěřeno Zímovi, ten se úkolu ujal tak nějak automaticky. Zbytek chvilku nečinně přihlížel a pak vyrazil na obchůzku festivalových krámečků a stánků s občerstvením. Křížek si třeba přinesl nové triko.

Festivaly jsou k sežrání
Konečně došlo na zasloužený odpočinek. Zatímco v pozadí hrála oblíbená Vypsaná fiXa, kapela se posadila ke stolu a postupně "přijímala" jiné muzikanty, aby si pokecali. Navzájem se pochválili, občas si zanadávali na spoluhráče nebo vydavatelské firmy; v létě všichni obrážejí vesměs ty samé akce, takže jsou jako jedna rodina. Když přišel Petr Fořt, manažer a promotér, aby povyprávěl o turné Divokýho Billa a o tom, co je ještě čeká, společně si s Křížkem posteskl, že turné a festivalová sezóna utečou vždycky moc rychle. "Je to jak s jídlem. Dlouho se ti sbíhaj' sliny a pak to máš snědený za pět minut," povzdychl si Křížek. Baskytarista Clou si zas postěžoval na zpěváka: "Sem zvědavej, jak bude dneska zpívat. Včera se totiž totálně ožral." S Jirkou Zemánkem z Wohnoutů se zase domlouvali na tequilové párty. Ta minulá, která následovala po nohejbalovém turnaji, se prý náramně vydařila - tequila byla zadarmo.

Effecti mají atmosféru festivalů rádi. Smržfest byl jejich posledním v letošním roce, takže si jej náležitě užili. Říha pečlivě plnil svůj plán a nosil si jedno pivo za druhým, pivní lístky (něco jako poukázky pro účinkující) vybral pro jistotu za celou kapelu. Zbytek se totiž pro tentokrát spokojil raději s red-bullem nebo ledovým čajem. Přeci jen byly pro ně minulé dny vcelku náročné a hlavně je čekaly další akce. Kapela v poklidu dožila zhruba do půlnoci, kdy se vydala zpět k domovu. Tam už jsem je ale nedoprovodila, dala jsem přednost naší chatě. A závěr? Kluci byli fajn, takoví nekonfliktní. K zábavě se nepotřebují ani navzájem shazovat, ani nezřízeně opíjet. V noci jsem pak ještě chvíli rozjímala nad tím, jak to asi bude s Blue Effectem vypadat v budoucnu. Jak dlouho jim i jejich fanouškům bude stačit omílání těch několika písniček z repertoáru starých Effectů, Flamenga a Walk Choc Ice? Nevím to ani já, neví to samotná kapela. Tak se necháme asi všichni překvapit.

Blue Effect, Smržovka, 2.9.2006