Hlavní obsah

RECENZE: J. A. R. v generačním proudu hudby i slov

Když po čtyřiatřiceti letech existence vydává nějaká skupina již deváté album, vkrádá se přirozeně otázka, jestli se na něm nebudou jen opakovat staré, tou kapelou již na minulých deskách řečené věci. V případě pražských J. A. R. se nabízela také. Album „Jezus Kristus neexistus?“ ji ale doslova vypráskalo z prostoru.

Foto: ČTK/Vít Šamánek

Zleva Dan Bárta, Michael Viktořík a Oto Klempíř při srpnovém křtu alba v pražských Ledárnách Braník.

Článek

Ano, na první poslech jsou to typičtí J. A. R. V jejich rukopisu je funky základ, časté a náležitě dychtivé rapové vstupy, muzika až učebnicově šlape, s noblesou ji šlechtí dechové nástroje, střídají se v ní tři osobité hlasy, po nich plují mile bezohledné texty a písně mají přesně takovou délku, aby byly zábavné a nezačaly byť jen trochu zavánět stereotypem.

Jenže při dalších posleších nového alba nelze přehlédnout hudební okamžiky, které by našinec od téhle skupiny už tak docela nečekal. Ty nejzásadnější jsou zasazené v závěru.

Jsou to tři hudební a slovní hříčky, bonusy, které přimějí k pousmání. Takové Drogy navíc mimoděk připomenou předrevoluční motiv ústřední melodie Festivalu politické písně v Sokolově, v níž se zpívalo: „Jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň…“ V Drogách hostující Sušický dětský sbor pěje: „Jen řekni drogy a ozve se ti píseň…“

Budeme-li ale tyto tři kousky brát striktně jen jako bonusy, pak regulérní odklon od tradičního a očekávaného soundu J. A. R. je především ve skladbě Poslední rváč, která má přímočarý rockový drajv. Hned před ní je vlastně klasická balada Šedesát a přehlédnout nelze ani boogie Už jsem v důchodu, v němž to skupině J. A. R. vysloveně sluší.

Autoři hudby, v jejichž čele stojí neochvějně Roman Holý, si vůbec zaslouží poklonu. Nejenom funk, ale i další styly jsou co do nápadů přebrané na spoustu let dopředu. Těžko se proto dnes v hudbě přijde s revolučním nápadem, neméně těžko s takovým, o němž by se alespoň dalo říct, že je dobrý. Jakkoli však hudba této kapely při základním fanouškovském poslechu připomíná to, co už v minulosti její součástí bylo, má dost prostředků k tomu, dobrat se přinejmenším zajímavostí.

Foto: Warner Music

Obal alba.

Těmi prostředky jsou letitá stylová nesešněrovanost, různěji znějící hlasy ve zpěvovém a rapovém rejstříku, bohaté nástrojové obsazení a v neposlední řadě nadhled, zkušenost a pořádná chuť překvapovat a strhávat na sebe pozornost.

K zásadním zbraním na novince opět patří texty. Vzpomenutý Poslední rváč zřejmě s odklonem od tradičního soundu dostal jistou vážnost, jinak jsou ale textaři básniví i teatrálně vulgární. Ta básnivost těší, v případě J.A.R. i proto, že na sebe v interpretaci všech tří nositelů slov poutá pozornost a i tím pomáhá rozbíjet případný pocit, že tahle kapela to mydlí stále dokola.

Pozornost si nicméně uzme i solidní porce vulgarismů. Je samozřejmě nekorektní, ale obvykle vtipná a zajímavá kvůli tomu, v jakém kontextu zaznívá. Nadto nese ještě jeden podstatný fakt. Patří přesně k lidem ve věku členů kapely a s tímto vědomím je třeba brát album klidně jako generační výpověď v konkrétní době.

„Jezus Kristus neexistus?“ je nadmíru vydařené dílo kapely, od které se už desky lepší než ty předešlé příliš nečekají, ale která má pořád dost divokých a přitažlivých nápadů.

J. A. R.: Jezus Kristus neexistus?
Warner Music, 60:17
Hodnocení: 90 %
Související témata:

Výběr článků

Načítám