Hlavní obsah

Hudebník Michal Prokop: K tolerantnosti musí člověk dozrát

Zpěvák, hudebník a skladatel Michal Prokop letos oslavil sedmasedmdesáté narozeniny a před vánočním koncertem v pražském Foru Karlín, jenž se odehraje 21. prosince, vydal bestofku Čas je šťastnej lhář/1969–2021. Na scéně je více než pětapadesát let, vydal devět řadových alb, odehrál nespočet koncertů, je členem Beatové síně slávy i Síně slávy Cen Anděl.

Foto: Supraphon – Ivan Prokop
Článek

Co by o vás to album mělo říct?

Zvolil jsem na něm chronologické řazení skladeb, protože je tím pádem patrný nejen vývoj nahrávací techniky, ale i toho, jak má muzika zrála a jak se vyvíjel můj zpěv. Z každého z mých devíti řadových alb na tom osmdesátiminutovém výběru něco je.

Z vašeho prvního alba Blues In Soul z roku 1969 jsou na něm tři písničky. Máte ještě dnes rád jeho archaický zvuk?

Rád na ty časy vzpomínám a ten starý zvuk mám pořád rád. Překvapilo mě, že tehdejší nahrávky i dnes takzvaně hrají a mají v sobě to, co jsme tenkrát chtěli. To album sice bylo vydáno v roce 1969, ale natočeno bylo o rok dříve. Ve studiu, kde bylo k dispozici pouze čtyřstopé nahrávací zařízení, jsme ho točili všichni najednou, což už dnes není obvyklé.

Zajímavé je, že na něm není skoro vůbec slyšet velký buben. Ne že by na něj náš bubeník nehrál, ale zvukaři tenkrát mysleli, že není potřeba, aby byl moc slyšet. Když jsme ještě předtím točili naše první nahrávky, nedávali k velkému bubnu ani mikrofon. Teprve když jsem je poprosil, aby si poslechli hru bubeníka tak, jak by měla být zachycena, pochopili, že mikrofon bude třeba dát i k velkému bubnu.

Na Blues In Soul jsou převážně coververze. Proč jste už netvořili vlastní písně?

Kromě jedné instrumentálky jsou tam pouze cizí věci. Existenci skupiny Framus Five totiž počítám až od roku 1967, kdy jsem začal zpívat. Hráli jsme tedy ještě dost krátce a pro začátek jsme si vybrali písně, které jsme měli rádi a při jejichž hraní jsme se zároveň učili.

Nebyly ale jen otrocky přehrané, už třeba proto, že jsme na to ještě v některých případech hráčsky neměli. Přidávali jsme si k nim vlastní nápady. Třeba písnička Around And Around od Chucka Berryho je dost jiná než originál.

Inspirovalo vás pouze rhythm and blues?

Byl jsem tehdy velmi ortodoxní fanoušek blues a soulu. Ostatními styly jsem víceméně pohrdal, což se týkalo i všech bigbíťáků, kteří zpívali česky. O popíku nemluvě.

Foto: Ivan Prokop

Michal Prokop

Vůbec jste ho nebral?

Ne. Na milost jsem vzal jen dva lidi. Martu Kubišovou, u které jsem cítil něco mimořádného, a Karla Černocha, jednoho z nejlepších zpěváků, který na československé hudební scéně byl.

V současné době na něj vzpomínáte na koncertech Karel Černoch 80…

Vybral jsem si pro ně jednu swingovou skladbu, takovou sinatrovku, kterou málokdo zná. Jmenuje se Půl párku jinak a je to reminiscence na několik textů Voskovce a Wericha. Text napsal Ondřej Suchý a Karel Černoch tu píseň na nahrávce s Orchestrem Karla Vlacha zpívá skvěle.

Kdy jste začal brát na milost další žánry?

To je vždycky věc věku. Jak člověk stárne, zjišťuje, že i hudba, kterou neposlouchá, může mít své kouzlo. K tomu, aby začal být tolerantnější, zkrátka musí dozrát.

Jednou jsem řekl paní Yvettě Simonové, že mě její písničky s Milanem Chladilem tak strašně štvaly, až mě přiměly začít zpívat. Když mi ale bylo kolem padesáti, zjistil jsem, že některé mají krásné texty a vlastně i krásné jsou.

Na vašem albu Holubí dante z roku 1980 už vlastní skladby jsou. Jak jste se k nim dostávali?

Začali jsme je psát postupně, a postupně je zařazovali do repertoáru. Celé se to odvíjelo od koncepčního alba Město Er, které vyšlo v roce 1971. Na něm už byly původní písně, ovšem plánovali jsme, že budou mít anglické texty, které psal náš baskytarista Láďa Eliáš.

Byla ale nesvobodná doba a nám bylo řečeno, že pokud tu desku budeme chtít nahrát, musí být texty v češtině. A tak nám text k titulní skladbě nakonec napsal básník Josef Kainar. Já napsal text k písni Tys kámen a další autoři se podělili o další písně.

V roce 1984 vyšla deska Kolej Yesterday, ze které jste na best of album vybral tři písně, titulní Bitvu o Karlův most a Blues o spolykaných slovech. Jsou to vaše největší hity. Co se tehdy stalo, že vznikly tak silné skladby?

Předcházející album Holubí dante v sobě neneslo tolik nápadů, aby naši hudbu nějak výrazně povýšilo. Já měl ale za sebou několikaleté působení na popové scéně a hledal jsem cestu k pozici, kterou jsem opustil po vydání desky Město Er.

Lubor Šonka, který se mnou hrál na klávesy, mi doporučil oslovit Ladislava Kantora ze skupiny C&K Vocal. Znal jsem ho ze svého účinkování v divadle Semafor. Mimochodem, celý C&K Vocal hostoval na Holubím dante, ale nikdy mě nenapadlo, že budu s Láďou spolupracovat koncepčně.

V roce 1983 jsme se nicméně sešli a on mi řekl pár základních věcí, kterých se držím dodnes. Řekl, že na to nesmím být sám, musím mít v kapele někoho, kdo má renomé a hlavně autorský potenciál. Na to konto mě přivedl k houslistovi Honzovi Hrubému.

Tvrdil také, že bych měl mít kolem sebe autorský tým, abych mohl dávat na desky jenom dobré písně. V návaznosti na to jsem se spojil se skladatelem Petrem Skoumalem a básníkem Pavlem Šrutem. A tým byl na světě.

Foto: Ivan Prokop

Michal Prokop

Fungoval okamžitě?

Ano. Začaly z nás padat písničky a ty jsme dali na album Kolej Yesterday. Skoumal a Šrut ovšem nepsali jenom pro mě. Vymysleli skladby, natočili demáče a nabízeli je více interpretům. Některé si vzal Luboš Pospíšil, další Vláďa Mišík, některé já.

Mimochodem, písničku Kolej Yesterday napsali na základě vzpomínek Luboše Pospíšila. Šrut ani já jsme nikdy na koleji nebydleli, ale Luboš ano. Vyprávěl o tom Šrutovi a on napsal text, který Skoumal zhudebnil. Pospíšil si však tu píseň nevzal, protože ji jeho kapela nechtěla hrát. A tak zůstala mně.

Vaše dosud poslední album Mohlo by to bejt nebe… vyšlo v roce 2021. Nahrajete další?

Takovou ambici jsem ještě před pár měsíci neměl. Musím ale přiznat, že mi moji mladí spoluhráči poslali nedávno několik demáčů svých skladeb převážně s texty Michala Bulíře, což je jeden z textařů na mém posledním albu.

Jsou dobré, a to mě vyprovokovalo k tomu, abych se prohrabal různými, v počítači uloženými texty nejen Bulířovými, a jednu písničku už jsem napsal také.

Mám tedy šest nahozených skladeb, které docela drží pohromadě. Nechci tvrdit, že připravuju nové album, ale nechci ani říkat, že už nic nebude. Je to něco mezi.

Výběr článků

Načítám