I s přídavkem kapela hrála hodinu a půl. Do té doby soustředila zásadní skladby, jež patří ke klasice metalického rocku.
A podala je s typickou špínou i robustností. Black Sabbath necourali koncert a nerozmělňovali jej předlouhými sóly nebo vyprávěním.
Linie písní se vinula od N.I.B. přes War Pigs, Dirty Women k zlidovělé skladbě Iron Man, již si hala vychutnala sborovým chorálem, až k závěrečné sérii slavných písní Black Sabbath či The Wizard, rozjeté Osbourneovou foukací harmonikou. Koncert vrcholil očekávaným kytarovým masakrem Paranoid.
Role rockových metuzalémů, od kterých asi nelze čekat nové výboje, se Black Sabbath zhostili dobře. Ukázali, že mají dost energie a chuti, aby jejich muzika nezněla okorale.
Hodně jim pomohlo publikum, které pojalo koncert jako oslavu sabbathovské hudby a jež reagovalo i na rozběhy bicích Billa Warda nebo kytarové riffy Tonyho Iommiho. O ochotě tleskat nebo křičet při každém pobídnutí Ozzyho Osbournea nemluvě.
V pološíleném zpěvákovi, jemuž bude za tři roky šedesát, má kapela záruku velké koncertní atrakce. Navíc Osbourne byl ve formě, byť některé písně odkrákoral a jeho cupitání pódiem působilo komicky.
Všechny chyby však překrylo jeho charizma skřehotavého mága, jakési baby Jagy v mužském provedení, která halu doslova zaklela. Navíc sabbathovský návrat do sedmdesátých let působil věrně, asi jako když si člověk přehraje starý oblíbený horor.
K zábavnému koncertu přispěla i předkapela Velvet Revolver, která hrála rock’n’roll jako řemen.
