Nejinak tomu bylo i v případě Marien a Fukance, dvojice skupin, jejichž hudba je založena na faktorech, jakými jsou melodika, romantika a krásné vícehlasy. Obě formace však mají společného daleko více. Fukanec (na snímku) pochází z Nového Města nad Metují a ve čtyřčlenné sestavě působí i Radek Píďa Bartoš, který kdysi účinkoval v Marien, a hráč na dobro Jan Kouba, který zase pomáhal Víťovi Troníčkovi se sólovým albem "Mnohotváří větru" a hraje s ním a Petrem Opočenským občas v Triu oblíbený bluegrass.

Fukanec se na Prázdninách v Telči objevil poprvé a hned tedy na hlavní scéně. Tréma byla znatelná, ale pouze na začátku. I když jsou spolu od roku 2007, mají na svém kontě zatím jediné řadové album "Smím prosit". To vyšlo bohužel těsně před covidem, takže celkem zapadlo. A i vystoupení v Telči ukázalo, že je to škoda, protože se na něm nacházejí opravdu dobré písně se silnými melodiemi a texty ze života.

Jejich autorkou je hlavně Pavla Tymelová. V její introvertní a zakřiknuté postavě se skrývá neuvěřitelný hlas a taky talent pro skládání, což je pro chod bandu nesmírně důležité. Muzikanti navíc během vystoupení prozradili, že už mají roztočeno další album.

Hodinka s nimi uběhla velmi rychle a Víťa Troníček udělal velmi dobře, že si tuhle kapelu vybral pro společný večer na Prázdninách v Telči. Však se pak ještě na úplný závěr tříhodinového dvojkoncertu vrátili, aby zapěli kultovní "Zrcadla". Ale to hodně předbíháme.

Mezera mezi oběma vystoupeními byla titěrná a Marien se do svého plnohodnotného setu pustili s vervou "Alchymistou". O téhle partě jsem na tento web napsal už několik reportáží z koncertů na Prázdninách v Telči či na Folkovém chvojení a nerad se opakuju, ale z vystoupení žádné skupiny tohoto žánru se člověk nevrací v podobném rozpoložení jako od nich. S úsměvem na rtech a běžnými denními starostmi odloženými alespoň na jeden večer kamsi stranou.

Samozřejmě hlavní a nezastupitelný důvod vězí v písních: v jejich výpovědní hodnotě, melodičnosti, kvalitě provedení, aranžích. Ale to zdaleka není všechno.

Většina hudebníků používá na svých koncertech podobné mluvené slovo a předěly mezi songy. Na to ale tady zapomeňte, Vít Troníček má v zásobě spoustu historek a hlavně dokáže je podat takovým způsobem, že vás z toho bolí bránice. Má také výhodu v podstatě rodinného složení tohoto bandu - může si dovolit rýpnout do spoluhráčů víc než lidé v ostatních kapelách, a taky kolegové mu to v dobrém rádi vracejí.

Tak jako když se rozplýval nad zpěvem Pavly Tymelové z Fukance, ale vedle stojící manželka Zdena mu suše odvětila: "Ale stejně sis vzal mě." A takových replik proběhla během zhruba hodiny a třičtvrtě trvajícího setu spousta.

Marien baví i z toho důvodu, že se snaží obměňovat repertoár. V příštím roce slaví dvacet let, takže pomalu začínají připravovat další desku a zahráli hned tři nové písničky, ve kterých nebyli jen ryčně rozesmátí, ale dokázali brnknout i na citlivou strunu posmrtného života. Hned jsem si vzpomněl na skladbu Jarka Nohavici "Máma mi na krk dala klíč", která je podobně velmi silná. Však právě i tento písničkář umně kombinuje vtipné songy s těmi s vážnými až mrazivými tématy a dělá to s elegancí.

Někde uprostřed vystoupení zůstalo na pódiu pouze již výše zmiňované VT Trio, aby zahrálo "Co můžu udělat lásko" z Troníčkova sólového alba. Do repertoáru se znovu vrátil titulní ženský duet ze třetí řadovky kapely "Ze skla", nechyběla ani některá další překvapení, včetně kousku s názvem "2020", který dostal před nedávnem obrazovou podobu. Vše pomalu spělo do finále, které vyvrcholilo několikanásobným standing ovation.

S programem Prázdnin v Telči si letos né moc pěkně zahrává počasí a ani tento večer se neobešel bez dešťových kapek. Naštěstí jen krátce, takže nehrozilo, že koncert bude přerušen nebo dokonce zastaven. Další dny však moc dobrého v tomto ohledu nevěstí, přitom program je nabitý a nabízí spoustu kvalitních jmen. Marien se svým věrným a početným publikem však i tuto překážku zvládli se ctí a připsali si možná nejlepší vlastní vystoupení na tomto festivalu.