Zpěvačka Alice Guala a kytarista Blake Cornwall, které při koncertech doplňuje ještě najatá bubenice, tvoří metalcorovou formaci z britského Brightonu Lake Malice, která je ovlivněná japonskou anime kulturou. A slot před Enter Shikari jí slušel. Nebýt plechově znějícího a o balkóny se tříštícího zvuku, byl by zážitek jistě ještě lepší, minimálně práci s publikem ale má duo zmáknutou. Frontwoman ho donutila už u třetí písničky "Black Turbine" k podřepu a v následujícící "Creepers" se rozjel první circle pit, při němž padla za oběť i něčí teniska. Vůbec nejlepší byl song "Stop The Party", během kterého už publikum skákalo s rukama nad hlavou. Na předkapelu super výsledek.

Jsou to ale budoucí hvězdy velkých pódií? To ukáže až čas, nicméně vzhledem k tomu, že za nimi, stejně jako třeba za As Everything Unfolds nebo Knife Bride, vystupující v tomtéž klubu o den později, stojí profíci z Echelon Talent Agency, je třeba říct, že nemožné to není.

Problémy se zvukem ale bohužel pokračovaly i u hlavní hvězdy večera. V SaSaZu totiž máte v podstatě jen dvě varianty - buď si stoupnete na vyvýšenou platformu nad schody, kde sice dobře uvidíte, ale kapelu díky zdejšímu soundsystému uslyšíte velmi potichu, nebo si stoupnete na plochu, kde je zvuk o fous lepší, ale zase houby uvidíte. A i na tomto místě bylo znát, že Shikari hrají na své poměry nezvykle tiše.

Ještě je ale potřeba vysvětlit titulek, kvůli kterému se vám možná protočily panenky. To máte tak. Formace z britského St. Albans jezdí do Česka od roku 2008, kdy na brněnském Velodromu předskakovala Linkin Park. Její fanoušci tak za ty roky mohli krásně vidět její vzestup ke slávě a prožívat s ní éry všech jejích alb, neboť téměř ke každému z nich jste měli možnost formaci nejen v Česku vidět alespoň dvakrát. Je to vlastně už taková komunitní záležitost, kdy na jejích koncertech potkáváte po letech pořád ty stejné tváře a víte, že ať už kapela vystoupí kdekoliv, skoro vždycky to znamená, že se žebříček nejlepších koncertů daného roku minimálně otřese.

Lví podíl na tom má samozřejmě frontman Rou Reynolds, který se svým nenapodobitelným tancem a šílenými nápady vždy předvede něco nečekaného. V minulosti jste ho tak mohli vidět plavat na rukou diváků, řádit v kotli, sledovat, jak leze na sloupy či ochozy, posílá surfovat kytaristu, nebo dokonce odposlech... Je toho spousta.

Na drobném pódiu v SaSaZu se ale dlouho držel zkrátka a i mezi diváky se objevil sotva jeden crowdsurfer, který to navíc brzy vzdal, a tak byl prostor vnímat spíše hudbu samotnou. Ostatně dubnová novinka "A Kiss For The Whole World", kde se formace do určité míry vrátila k tranceové muzice, patří opět k tomu nejlepšímu, co jste do svých sluchovodů letos mohli pustit. V Praze z ní zazněly pouze čtyři věci, přičemž singl "(Pls) Set Me On Fire", zařazený hned ze startu, dal možnost obdivovat opět velmi vydařený světelný park, který skladbu doplněnou vodotrysky jisker nasvítil žlutými světly. Vrcholem večera však byla až "It Hurts", jež se naživo proměnila v uskákaný banger, který kapela patrně bude do svého setlistu zařazovat ještě dlouhá léta.

Sympatie si kvarteto budovalo také bubeníkovými děkovačkami v češtině nebo přiblížením, o čem dané skladby pojednávají. Dozvěděli jsme se tak například, že "Labyrinth" zpěvák napsal ve svém pokojíčku, když mu bylo šestnáct, a jak ho těší, že i po šestnácti letech pomocí této písně lidi spojuje. Nebo jak frustrující pro něj je, když před dvanácti lety napsal skladbu "Arguing With Thermometers" (doslova "Hádání se s teploměry") o znepokojení z toho, že světoví lídři kašlou na globální oteplování. A že se od té doby skoro nic nezměnilo, což je deprimující ještě mnohem víc.

Jinak to ale byl na jejich poměry vážně velmi střízlivý koncert, což bylo vzhledem ke všem těm šílenostem z minulých let poměrně překvapivé. Změnilo se to až při skladbě "Zzzonked", kterou Rou odzpíval z bedny vedle zvukaře i lidem v zadních řadách, mezi nimiž byl i Michael Thomes, a následně LGBTQ+ komunitě věnovanou a duhovými barvami osvětlení i projekcí doplněnou "Satellites* *", kterou zpíval cestou kolem barů zpět na pódium. Tím atmosféru v sále samozřejmě zlepšil, pořád to ale neznamenalo, že by se koncert v SaSaZu mezi těmi staršími vystoupeními posunul v žebříčku výše.

A nepomohlo tomu ani opětovné zařazení takzvané Quickfire Round, v níž kapela míchá úryvky čtyř songů do pouhých sedmi minut. Vždyť jsme nebyli na festivalu a nebylo tudíž kam spěchat. Po zhruba hodině a čtvrt už bylo naneštěstí po všem, všechny čtyři zkrácené kousky by tak klidně mohly zaznít v plné délce.

Přes parádní světla a hezké projekce tak Enter Shikari tentokrát nezabodovali tolik, co obvykle. A i když v návštěvníky kontroverzně přijatém klubu neodehráli vyloženě špatný koncert, dlouholetí fanoušci jistě potvrdí, že už z jejich show odcházeli domů i nadšenější. Snad se jim na dalším koncertě v Česku, na který určitě nebudeme dlouho čekat, zadaří víc.